LÁSKA K BYTOSTI S PODIVNÝM OKEM
autor:: Chlív
rubrika:: poviedky
Usmála se, až ji vypadl zub. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. Vypadala hodně degenerovaně. Takové ženy se mi vždycky moc líbily. A tak jsem k ní přistoupil a rovnou se ji zeptal, jestli by se mnou nechtěla mít děti. K mému překvapení souhlasila. To mě trochu znechutilo, ale přesto jsem si ji odvedl domů. Tam jsme na to hned skočili. Dali jsme si vajíčka natvrdo a pak jsme se dívali na televizi.
Dávali tam moji oblíbenou telenovelu JENÍČEK A MAŘENKA. V tomto půlhodinovém díle Jeníček po celou dobu mrskal Mařenku přes holý zadeček svým proutkem. Byla to velká zábava. Nechal jsem se tím trochu inspirovat, neměl jsem ale proutek. Přesto jsem se ale své nové přítelkyně zeptal:
,,Jiřko, co kdybych ti naplácal na holou?“
,,Klidně,“ podívala se na mne Jiřka a pokusila se usmát. Vypadl ji ale jen další zub. Celý jsem při tom pohledu roztál a najednou jsem neměl sílu ji uhodit. Doslova mne to odzbrojilo.
,,A nebo, že bychom si šli raději zaběhat do parku?“ zeptal jsem se ji.
,,Jak myslíš, miláčku,“ odpověděla mi. Byla tak nádherně ošklivá, a jak ji páchlo z úst! Bylo to tak úchvatně odpuzující. Myslel jsem, že se snad pominu na smyslech, ale jen jsem se převlékl do sportovního a vyrazili jsme do parku.
Neměla ale žádnou výdrž a brzy se zafuněla. Musela se posadit na nejbližší lavičku. To mě trochu rozzlobilo a chtěl jsem ji kvůli tomu uškrtit. Nesnáším flákače a simulanty. Matka mých dětí musí rodit jedna radost. Jako palba z kulometu. Svižně, hladce, měkce, obratce a rychle za sebou. Ale ona se zadýchala už asi po dvou metrech! Což bylo do nebe volající. Přesto mne ale obměkčil její pohled. Ona vám totiž tak nádherně šilhala, že mi až vyhrkly slzy dojetím a musel jsem se vysmrkat do kapesníku. Přehodil jsem si ji tedy přes záda a rozběhl se s ní doprostřed parku.
Bylo tam nehluboké bahnité jezírko, kde plavala spousta mrtvých rybek s bříškem obráceným k hladině. Byly to rybky zlaté, jež kdysi plnily lidem přání. Šly ale rychle na odbyt, dělaly lidi šťastnými, jenže brzy chcípaly. Po nějakém čase tedy boom splněných tří přání ustal docela přirozenou cestou.
I já jsem si něco třikrát přál. Moje první přání byly ty nejsladší lentilky na světě. Byly ale opravdu tak sladké, že se vskutku nedaly ani jíst. Mé druhé přání bylo mít delší penis, než doposud. A skutečně, 28 cm bylo tak akorát. Poprvé v životě jsem se cítil spokojen a navíc tak odstranil svůj osmicentimetrový handicap, jenž mě až doposud tížil a připravoval mi samé trapné situace u opačného pohlaví. A mé třetí přání bylo hezké kolo, na kterém bych se příliš nenašlapal. Mělo motorek, takže i toto poslední přání se celkem vydařilo. Poté co zlatá rybka vykonala svoji povinnost, za jejímž účelem byl stvořena nejvyšším, chcípla. Hodil jsem ji zpátky do tůňky, tak jako každý, a odjel na svém novém kole domů.
Teď jsem tam doběhl, přesmekl si Jiřku přes záda a mrštil jí do vodní hladiny. Jiřka vykřikla:
,,Á.“
,,Buď ti bahno lehké,“ zavolal jsem za ní a zamával ji na rozloučenou svým dosmrkaným kapesníkem. Nevím co to do mě vjelo, ale snad to bylo tou jednookou holkou, co jsme potkali cestou k jezírku. Znovu jsem se totiž zamiloval a Jiřka mi teď byla vlastně už jen na obtíž. Musel jsem s ní ale něco udělat. Musel jsem se jí nutně nějak bezpečně a trvale zbavit. Napadlo mne, že bych ji mohl nechat utopit v bahně. Bahno totiž dokáže velmi pečlivě a precizně zahladit jakékoli stopy... A teď jsem měl konečně volnou ruku.
Nebyla to ale bohužel holka, nýbrž jen kluk vypadající jako holka. To jeho jedno oko mě však uhranulo natolik, že i přesto mezi námi vznikl trvale vlažný vztah. I když pravda, nemohli jsme mít vlastní děti. Rozhodli jsme se tedy nějaké adoptovat.
Čekal jsem harmonické soužití, namísto toho jsem ale teď jen nasraný a přemýšlím nad tím, jak se jich všech zbavit. Už mě totiž fakt serou!
22. prosince 2003
Chlív out
Dávali tam moji oblíbenou telenovelu JENÍČEK A MAŘENKA. V tomto půlhodinovém díle Jeníček po celou dobu mrskal Mařenku přes holý zadeček svým proutkem. Byla to velká zábava. Nechal jsem se tím trochu inspirovat, neměl jsem ale proutek. Přesto jsem se ale své nové přítelkyně zeptal:
,,Jiřko, co kdybych ti naplácal na holou?“
,,Klidně,“ podívala se na mne Jiřka a pokusila se usmát. Vypadl ji ale jen další zub. Celý jsem při tom pohledu roztál a najednou jsem neměl sílu ji uhodit. Doslova mne to odzbrojilo.
,,A nebo, že bychom si šli raději zaběhat do parku?“ zeptal jsem se ji.
,,Jak myslíš, miláčku,“ odpověděla mi. Byla tak nádherně ošklivá, a jak ji páchlo z úst! Bylo to tak úchvatně odpuzující. Myslel jsem, že se snad pominu na smyslech, ale jen jsem se převlékl do sportovního a vyrazili jsme do parku.
Neměla ale žádnou výdrž a brzy se zafuněla. Musela se posadit na nejbližší lavičku. To mě trochu rozzlobilo a chtěl jsem ji kvůli tomu uškrtit. Nesnáším flákače a simulanty. Matka mých dětí musí rodit jedna radost. Jako palba z kulometu. Svižně, hladce, měkce, obratce a rychle za sebou. Ale ona se zadýchala už asi po dvou metrech! Což bylo do nebe volající. Přesto mne ale obměkčil její pohled. Ona vám totiž tak nádherně šilhala, že mi až vyhrkly slzy dojetím a musel jsem se vysmrkat do kapesníku. Přehodil jsem si ji tedy přes záda a rozběhl se s ní doprostřed parku.
Bylo tam nehluboké bahnité jezírko, kde plavala spousta mrtvých rybek s bříškem obráceným k hladině. Byly to rybky zlaté, jež kdysi plnily lidem přání. Šly ale rychle na odbyt, dělaly lidi šťastnými, jenže brzy chcípaly. Po nějakém čase tedy boom splněných tří přání ustal docela přirozenou cestou.
I já jsem si něco třikrát přál. Moje první přání byly ty nejsladší lentilky na světě. Byly ale opravdu tak sladké, že se vskutku nedaly ani jíst. Mé druhé přání bylo mít delší penis, než doposud. A skutečně, 28 cm bylo tak akorát. Poprvé v životě jsem se cítil spokojen a navíc tak odstranil svůj osmicentimetrový handicap, jenž mě až doposud tížil a připravoval mi samé trapné situace u opačného pohlaví. A mé třetí přání bylo hezké kolo, na kterém bych se příliš nenašlapal. Mělo motorek, takže i toto poslední přání se celkem vydařilo. Poté co zlatá rybka vykonala svoji povinnost, za jejímž účelem byl stvořena nejvyšším, chcípla. Hodil jsem ji zpátky do tůňky, tak jako každý, a odjel na svém novém kole domů.
Teď jsem tam doběhl, přesmekl si Jiřku přes záda a mrštil jí do vodní hladiny. Jiřka vykřikla:
,,Á.“
,,Buď ti bahno lehké,“ zavolal jsem za ní a zamával ji na rozloučenou svým dosmrkaným kapesníkem. Nevím co to do mě vjelo, ale snad to bylo tou jednookou holkou, co jsme potkali cestou k jezírku. Znovu jsem se totiž zamiloval a Jiřka mi teď byla vlastně už jen na obtíž. Musel jsem s ní ale něco udělat. Musel jsem se jí nutně nějak bezpečně a trvale zbavit. Napadlo mne, že bych ji mohl nechat utopit v bahně. Bahno totiž dokáže velmi pečlivě a precizně zahladit jakékoli stopy... A teď jsem měl konečně volnou ruku.
Nebyla to ale bohužel holka, nýbrž jen kluk vypadající jako holka. To jeho jedno oko mě však uhranulo natolik, že i přesto mezi námi vznikl trvale vlažný vztah. I když pravda, nemohli jsme mít vlastní děti. Rozhodli jsme se tedy nějaké adoptovat.
Čekal jsem harmonické soužití, namísto toho jsem ale teď jen nasraný a přemýšlím nad tím, jak se jich všech zbavit. Už mě totiž fakt serou!
22. prosince 2003
Chlív out
napísanísané:: 22.12.2003
prečítalo:: 1720 ludí