VYMRDÁM TI KOULE PIČO
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
Ukousl sem ji předkožku. Stejně to byla děvka jako každý jiný. Přesto zůstávala chlípně smyslná. Přibližně jako nějaký nedoceněný geniální literát. Píšící něžné básničky o naprostých výlevech srdce. Ještě štěstí, že miluju hovna. Jinak bych se asi zbláznil. Škoda jen, že se kvůli předsudkům nedají jíst. Vždyť vypadají tak roztomile, jako nějaké rakvičky, či jiné rozpláclé laskominy. Ale jako správný rasista jsem musel tu černošku vykázat do patřičných mezí. Má sice správně růžovou pipinku, ale i přesto to je jen špatně vyuzená a smrdutá cikánka. Její bratr Ferko mi řekl:
,,Táhni do hajzlu. Nebudeš přece píchat moji sestru!“
Ale co on ví o lásce? Navíc jsem ani té jeho hatmatilce nerozuměl. Pokoušel jsem se jen po ranní mrdačce uvařit si lahodný čaj, abych se úchvatně osvěžil. Ferko však na mě vytáhl břitvu. A jak nesnáším násilí, tak po mně sekl. Když to viděla Anna, tak hystericky vykřikla:
,,Je lepší než sociálka!“
A tehdy mi to došlo. Pro invalidní důchodce jako já, žádná láska, žádné city neexistují. Řekl jsem ji ahoj, a odešel jsem do prdele. Měl jsem na sobě jen vyzývavě červený župan. Vyšel sem z pavlačáku naproti poliklinice, který pro jistotu oplotili ostnatým drátem. A ocitl se na autobusovém nádraží. Lidé se na mě divně dívali, protože bylo pět pod nulou. Ale já je chápal. Šel jsem bos a to snad mohlo působit skutečně nezvykle. Ještě sem nevěděl kam půjdu. Původně jsem myslel, že pojedu domů. Ale nakonec jsem dal přednost Zverimexu. Miluju ty umělohmotné kosti plné živin pro psy. Ale prodavač mi obvykle řekne:
,,Vypadni!“
A tak jdu. Já důchodce jdu! Hlava mi třeští kocovinou a nesplnitelnými ideály. Na ulici potkávám dělníky, kterými bytostně opovrhuji. Chodí do práce jenom proto, aby si kolektivně mastili péro a dostávali mizerný plat. Avšak kdybych na ně plivl, pravděpodobně by mě ubili k smrti. A to jen z pudu čisté sebezáchovy. Jsou stejně divní jako nějaké smradlavé nádražní socky čichající toluen. Akorát jen, že tomu říkají kolečka, malta a cihla. Matku by klidně vyměnili za láhev slivovice, i když by to vlastně byla jen mizerná borovička.
Takže, když jsem vyšel z toho Zverimexu, nezbývalo mi nic jiného, než svým krokem zamířit do knihkupectví. Jsou tam skvělé obstarožní prodavačky. Ne že by to byly lesbičky, ale chodí ve vyzývavých minisukních. Mají tak pětašedesát let a strašlivě vrásčitá stehna. Jediné, co je na nich opravdu sympatické, jsou jejich popraskané křečáky. Otevírám prosklené dveře a říkám:
,,Čau děvky.“
A jedna taková devítiletá holčička, původně v ruce třímající knihu pohádek, po mně vystřelila vojenským prakem. Byla v něm zrezivělá matka jako hrom. Po krátkodobém ohledání zjišťuji, že mám v lebce díru jako kulečníkový stůl. Ale svým způsobem mi to příjde úchvatné. Už neváhám ani okamžik a běžím zpátky na chodník. Musím se lichotivě postavit před výlohu. A velice pozorně sledovat své vychrtlé a plešaté tělo orosené krví. Vypadám vskutku roztomile. Asi jako nějaký sladký červený bonbón. Když tu kolem mě projde pětičlenná banda nadržených čtrnáctiletých spratků. Jsou to skuteční frajeři, protože frčí na piku. Ale i když je to pravděpodobně jen pseudo. I přesto neváhám a navrhuji jim:
,,Kaďák za pecku.“
Ubožáci. Jak se mi jen smějí! Ještě štěstí, že mám drobné, protože můžu jít do hospody. Alkohol narozdíl jiných tvrdých drog je legální. A snad právě proto chlast miluju. Je trvanlivější než ženská. Dá se uchovat v demižónu. Ale už ste někdy viděli ženskou ve skle, aby vám nepřipomínala utopence? Kdybych mohl, tak bych zpětně zabil svoji matku. A svému fotrovi vykouřil péro. Snad bych se pak nenarodil tak skvělým rodičům, jakými jsou oni. Srdečně se spokojili s tím, že jsem zmetek mimo tuto společnost. Kdybych žil ve středověku, pravděpodobně by mě sežrali psi. A kdybych se narodil ve starověké, antické Spartě, nejspíš by mě rozbili o skálu. Ještě štěstí, že všude kam jdu. Nosím sebou rolničky a pestrobarevný oblek. Takže když vejdu do Irské mezi puberťáky, tak si mě nikdo ani nevšimne. A já se mohu v klidu opít. Nenávidím střízlivost!
24. listopadu 2004
Chlív out
,,Táhni do hajzlu. Nebudeš přece píchat moji sestru!“
Ale co on ví o lásce? Navíc jsem ani té jeho hatmatilce nerozuměl. Pokoušel jsem se jen po ranní mrdačce uvařit si lahodný čaj, abych se úchvatně osvěžil. Ferko však na mě vytáhl břitvu. A jak nesnáším násilí, tak po mně sekl. Když to viděla Anna, tak hystericky vykřikla:
,,Je lepší než sociálka!“
A tehdy mi to došlo. Pro invalidní důchodce jako já, žádná láska, žádné city neexistují. Řekl jsem ji ahoj, a odešel jsem do prdele. Měl jsem na sobě jen vyzývavě červený župan. Vyšel sem z pavlačáku naproti poliklinice, který pro jistotu oplotili ostnatým drátem. A ocitl se na autobusovém nádraží. Lidé se na mě divně dívali, protože bylo pět pod nulou. Ale já je chápal. Šel jsem bos a to snad mohlo působit skutečně nezvykle. Ještě sem nevěděl kam půjdu. Původně jsem myslel, že pojedu domů. Ale nakonec jsem dal přednost Zverimexu. Miluju ty umělohmotné kosti plné živin pro psy. Ale prodavač mi obvykle řekne:
,,Vypadni!“
A tak jdu. Já důchodce jdu! Hlava mi třeští kocovinou a nesplnitelnými ideály. Na ulici potkávám dělníky, kterými bytostně opovrhuji. Chodí do práce jenom proto, aby si kolektivně mastili péro a dostávali mizerný plat. Avšak kdybych na ně plivl, pravděpodobně by mě ubili k smrti. A to jen z pudu čisté sebezáchovy. Jsou stejně divní jako nějaké smradlavé nádražní socky čichající toluen. Akorát jen, že tomu říkají kolečka, malta a cihla. Matku by klidně vyměnili za láhev slivovice, i když by to vlastně byla jen mizerná borovička.
Takže, když jsem vyšel z toho Zverimexu, nezbývalo mi nic jiného, než svým krokem zamířit do knihkupectví. Jsou tam skvělé obstarožní prodavačky. Ne že by to byly lesbičky, ale chodí ve vyzývavých minisukních. Mají tak pětašedesát let a strašlivě vrásčitá stehna. Jediné, co je na nich opravdu sympatické, jsou jejich popraskané křečáky. Otevírám prosklené dveře a říkám:
,,Čau děvky.“
A jedna taková devítiletá holčička, původně v ruce třímající knihu pohádek, po mně vystřelila vojenským prakem. Byla v něm zrezivělá matka jako hrom. Po krátkodobém ohledání zjišťuji, že mám v lebce díru jako kulečníkový stůl. Ale svým způsobem mi to příjde úchvatné. Už neváhám ani okamžik a běžím zpátky na chodník. Musím se lichotivě postavit před výlohu. A velice pozorně sledovat své vychrtlé a plešaté tělo orosené krví. Vypadám vskutku roztomile. Asi jako nějaký sladký červený bonbón. Když tu kolem mě projde pětičlenná banda nadržených čtrnáctiletých spratků. Jsou to skuteční frajeři, protože frčí na piku. Ale i když je to pravděpodobně jen pseudo. I přesto neváhám a navrhuji jim:
,,Kaďák za pecku.“
Ubožáci. Jak se mi jen smějí! Ještě štěstí, že mám drobné, protože můžu jít do hospody. Alkohol narozdíl jiných tvrdých drog je legální. A snad právě proto chlast miluju. Je trvanlivější než ženská. Dá se uchovat v demižónu. Ale už ste někdy viděli ženskou ve skle, aby vám nepřipomínala utopence? Kdybych mohl, tak bych zpětně zabil svoji matku. A svému fotrovi vykouřil péro. Snad bych se pak nenarodil tak skvělým rodičům, jakými jsou oni. Srdečně se spokojili s tím, že jsem zmetek mimo tuto společnost. Kdybych žil ve středověku, pravděpodobně by mě sežrali psi. A kdybych se narodil ve starověké, antické Spartě, nejspíš by mě rozbili o skálu. Ještě štěstí, že všude kam jdu. Nosím sebou rolničky a pestrobarevný oblek. Takže když vejdu do Irské mezi puberťáky, tak si mě nikdo ani nevšimne. A já se mohu v klidu opít. Nenávidím střízlivost!
24. listopadu 2004
Chlív out
napísanísané:: 24.11.2004
prečítalo:: 1828 ludí