AŽ SE PROSLAVÍM BUDU ZLÝ

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Žili jsme ve zcela spořádaném manželství. Měli jsme dokonce i byt. Když tu jednoho dne, právě když jsem umývala nádobí, kdosi zazvonil. Kupodivu to nebylo u sousedů, a tak jsem zaslechla Frediho, jak na mě huláká:

,,Hej čubko, běž se podívat kdo to je.“

Musela jsem poslechnout, protože jsem slabší pohlaví. A nic jiného mi vlastně ani nepřísluší, než bezduchá otročina. Taky tu bylo veliké riziko toho, že by mě mohl Fredi zase zbít do bezvědomí. Ale teď byl výjimečně v klidu. Seděl zaražený do kanape, pil pivo a díval se na fotbal. Chudák měl tak obrovský pivec, že mě až překvapovalo, že vůbec přes něj vidí na tu obrazovku. Ale jako by mu to nestačilo. Měl před sebou na konferenčním stolku tlačenku. A jen tak pro chuť z ní uzobával a zakusoval to chlebem. Když sem Frediho poznala, byl to ostýchavý vegetarián. Kouřil trávu a chlastu se ani nedotkl. Bylo to takové vychrtlé zlatíčko, do jehož půvabných modrých oček jsem se okamžitě zamilovala. Už od pohledu bylo vidět, že je to stále panic. Protože když jsem za ním přišla a zeptala se ho:

,,Heleď, nechtěl bys mě opíchat?“

Tak celý zbrunátněl ve tváři a jeho lící se zmocnily dva obrovské ruměnce. Chvíli nebyl vůbec s to odpovědi. Ale když se konečně rozkoktal, pochopila jsem a něžně ho uchopila za ruku. Odvedla jsem si ho na hajzly. Tam jsme se zavřeli v kabince a já mu otevřela poklopec. Když se mi konečně po půlhodině vystříkal do úst, uvědomil si, že to s ním myslím vážně. A tak mi hned dal facku a předznamenal tím náš budoucí vztah. Najednou nabyl sžíravého sebevědomí a řezavě ďábelsky se rozchechtal. Ale to jsme byli ještě děti. Fredi se vyučil na automechanika a já za prodavačku. Rozhodla jsem se pod brutálním nátlakem násilí, že se za něj provdám. Byla jsem totiž přesvědčena, že mě snad ani větší štěstí nemohlo v životě potkat. Nakoupila jsem si hromadu antikoncepčních pilulek tak na čtyřicet let dopředu. Protože Fredi chtěl souložit i několikrát denně. Navíc se z něj stal v práci ohromný prasák. A já věděla, že mi je nejen nevěrný, ale začal chlastat a jíst maso! Když přibral asi padesát kilo, tak už nic nepředstíral. Prostě mi dal přes držku. Praštil mnou o stěnu, pročež se svalil na podlahu. Celý se ztopořil a chtěl abych na něj skočila. Ale s přibývajícím věkem zpohodlněl. Teď už mu stačily docela jen úplně porno kanály a občas jsem ho doma přistihla s nějakou prostitutkou. Ale moc dobře jsem věděla, co napsal Ladislav Klíma:

,,Člověk nemůže milovat jenom jednu ženu, protože v tom případě by se z něj mohl stát Masaryk!“

Sama bych to lépe nedokázala vyjádřit. Ale to už jsem stála u těch dveří. A zahleděla se do kukátka. Spatřila jsem jím pět takových velice zvláštních slizkých tvorů s vysouvacími čelistmi a obdivuhodně nestvůrnou konstrukcí těla. Kdybych nežila na planetě Zemi, klidně bych podlehla i dojmu, že to jsou stroje a ne živé bytosti. Ale i přesto jsem hystericky trhla bradavkami. Okem se odlepila od kukátka. A s natřásající se prdelí, jsem se vrhla za Fredim. Právě byla přestávka ve fotbale, a tak si mastil péro při pohledu na péčko. Myslela jsem, že se samým odporem namístě poseru, nicméně i přesto se mi nakonec podařilo se panicky rozkřičet na Frediho:

,,Fredy, tam stojí úplně takoví divní lidi. A já nevím co mám dělat?!“

,,Nerušit mě, ty pičo! Hlavně nerušit. Copak nevidíš, že jsem se ještě neudělal? To nemáš mozek na to, aby ses jich zeptala co chtějí a popřípadě je pozvala dál?“

Ale to už se zahýkal a dočista mě nasral tím, že poskvrnil svým semenem záclony, které jsem tak pracně ani ne před týdnem vyprala. Poprvé v životě jsem ho zatoužila vážně zabít. Ale i přesto jsem se dokázala ovládnout a zamířila jsem zpět ke dveřím. To už se ozvalo i opětné nervní zazvonění. Řekla jsem:

,,Ale jo, vždyť už du!“ A chvíli na to se už přes dveře ptám:

,,Kdo jste a co po nás chcete? My jsme slušně vychovaná rodina a nikomu jsme nic neudělali.“ Pročež chvíli na to zazněla jejich odpověď:

,,Jsme vaši přátelé z Vesmíru a chceme si u vás dát čaj.“

Jo, to mělo svoji logiku. Rozhodla jsem se proto, že už se nepůjdu ptát Frediho a pustila tu pětičlennou bandičku Vetřelců rovnou k nám do bytu.

,,Hlavně mi tu nenadělejte svinčík a zujte si boty,“ řekla jsem jim a výhružně pohrozila prstem. Jeden z nich mi ho ukousl svojí vysouvací čelistí, zatímco druhý se na mě mile usmál, až mě zamrazilo v kříži. A třetí servilně řekl:

,,Ale matko, vždyť mi ani žádné boty nemáme.“

A ani jsem si nestačila všimnout, že zbývající dva se už stačili porozhlédnout po bytě. Byli asi hodně zvědaví. Jenomže já jsem krvácela z prstu a přemýšlela nad tím, jaký si jen asi budou chtít dát čaj. Zelený? Černý? Červený? A nebo žlutý? Otevřela jsem lékárničku a spravila si poraněný ukousnutý prst. Když tu se zpoza mých zad vynořil nervózně hystericko cholerický Fredi a rozkřičel se, div, že málem nebrečel:

,,Ti tví příbuzní jsou ale teda pěkně pitomí. Nejen, že mě shodili z gauče a přepnuli mi porno na přírodovědný dokument. Ale oni mi klidně, když jsem chtěl jejich volbu zvrátit dálkovým ovládačem, ukousli celou paži! A podívej, jak mě to teď bolí!“

Chlapi bývají tedy někdy pěkné sračky, co nic nevydrží a při první příležitosti se zhroutí nejen psychicky, ale i fyzicky. Ta rána vypadala sice skutečně odporně, ale nebyl tu žádný důvod takhle jojkat. Jen co jsem hodila do odpadkového koše pár svých drobných zvratků samým odporem z toho, co se naskytlo mému pohledu. Jsem vrazila Fredimu do té jeho odpudivé rány velký korkový špunt. A dokonce jsem i tak trochu zaimprovisovala, čímž se mi podařilo vyvrátit předchozí Frediho impertinentní tvrzení, že jsem jako degenerovaná. Protože mě napadlo, že namísto protézy bych mu tam mohla dát vidličku. Což samo o sobě Frediho tak trochu uklidnilo, že už přestal brečet, naříkat a skučet. Ale naopak mi už trošku klidněji řekl:

,,Ta tvá rodina se taky ptá, jestli už je ten čaj?“

,,Ale Fredi,“ namítla jsem mu, přičemž jsem už i zalívala čaj vařící vodou a nechala jej odcedit. ,,To žádní mí příbuzní nejsou. Oni říkali, že jsou naší přátelé z Vesmíru.“

Fredi po těchto mých slovech vzteky zmodral v obličeji a sprostě se na mě utrhl:

,,Ty krávo pitomá. Ty taky uvěříš každé pitomosti! Co když to jsou nějací uprchlí blázni, kteří nás budou chtít zabít?!“

Fredi měl asi pravdu. Ale ještě štěstí, že v kritických chvílích se dokáže občas zachovat velmi rozhodně a příkladně. A tak už jsem se vůbec nedivila tomu, že si odešel do komory pro svoji oblíbenou brokovnici s upilovanou hlavní. Kterou zdědil po svém dědečkovi živícím se úspěšně po léta poctivým gangsterským řemeslem, dokud mu v jeho dvaačtyřiceti nepustili do žíly kyanovodík, v domění, že ho promění zpět ve zlato, které za svoji více než dvacetiletou strmou kariéru všemožně nakradl. Ale nakonec zůstala jen ta brokovnice, s kterou údajně pozabíjel spoustu nevinných lidí. Též prý se vydatně bavil znásilňováním žen a podřezáváním hrdel malých dětí. Což by mně osobně zase ani tak moc nevadilo. Byla jsem na to přece už za ty roky zvyklá od Frediho. Souložit s ním bylo občas o život. A i když jsem někdy cítila touhu stát se matkou. Tak než abych porodila nějaké to parchantě, to bych se raději upálila zaživa! Uchopila jsem tác s čajem v pěti šálcích, kostkami cukru a lžičkami. Odnesla jsem je těm Vetřelcům. Mile jsem se na ně usmála a vyděšeně vytřeštila oči. Oni se skutečně dívali na ten přírodovědný dokument! Nicméně jsem překonala svůj odpor k souložící zvěři a řekla:

,,Vesmířani, přátelé, mám tu pro vás ten čaj.“

Ale asi nebyli tak milí, jak se původně zdáli. A ten Fredi měl zase pravdu. Asi to opravdu byli nějací uprchlí blázni. Protože jeden z těch šílenců mi vrazil do břicha svůj dlouhý článkovitý ocas s velice ostrým a protáhlým hrotem. Úplně sem ve svých potrhaných střevech cítila svůj dnešní, ještě nedokonale strávený, oběd. Zvolna jsem přivírala nesmírnou únavou víčka a přišlo mi to, jako kdybych snad skutečně umírala. Bylo to opravdu velice zvláštní, a jako bych už kdysi něco podobného zažila. Když tu se mi pojednou v mozku ozval slavík. Ale to vlastně ve skutečnosti bylo jen secvaknutí ostrých vysouvajících se čelistí, které mi oddělily moji hlavu od trupu. Ale ještě než jsem úplně vypustila duši, zaslechla jsem, jak se jeden z nich ptá:

,,A kde zůstalo to tlusté prase?“

Ale pak se hned na to ozval jakýsi příšerný řev. Oblaka záblesků a pach ohněm rozžhavené hlavně. Fredi mě pravděpodobně přišel zachránit. Ale pozdě, protože jsem už zaslechla jen takové smrtelné zachroptění, jako když v ústech kloktáte krev:

,,Ty jedna Náno pitomá!“

A pak už si na nic nevzpomínám. Protože jsem se ocitla v Postmortálii. Seděla jsem na malé loďce a plula rozlehlým široširým zeleným oceánem do hnědo černé prdele.

20. listopadu 2004

Chlív out

napísanísané:: 20.11.2004

prečítalo:: 1430 ludí