k6.sk - literárny server

Byla to vyložená vivisekce. A povalovalo se tam spousta zhoubných existencí s nádory jako mozek. Byl to ústav pro zprzněné. Tak zvané OBLUDÁRIUM. Kde lidé ze sebe běžně nechali stahovat kůži zaživa. Když tam člověk vešel, ocitl se v dlouhé zelené nemocniční hale. Působila sympaticky ledovým dojmem. Jako malý jsem chtěl vědět, jak to tam ve skutečnosti vypadá. A když se mi v patnácti udělalo kuří oko na čele. Utekl jsem z domu. Věděl jsem, že jediná moje spása se nalézá v ústavu. To co jsem však netušil, bylo, že jsem vyložený magor. Ale když je člověk mladý, tak ideály žije.

Plesnivý dědek na vrátnici se lascivně oblízl kolem svých popraskaných retů. A zachrblal něco v tom smyslu, že už se těší na moje ledvinky. Vůbec jsem mu nerozuměl. A tak jsem se alespoň zeptal na cestu. Asi hodinu se mi to snažil vysvětlit. Ale byl jsem tupý. A tak se rozhodl podniknout rázné opatření. A pistolí na porážku prasat mi do zátylku vrazil čip.

,,Tak,“ řekl chlípně, až mu zpěněná nemravnost cákala z jeho ztopořených uší. ,,Teď tě budu,“ pokračoval, ,,ovládat tímto ovladačem, ty jeden malý primitivní hajzle!“

To bylo poprvé, co jsem zabil člověka. Buďto zmáčkl špatný čudlík, a nebo to byl fatální masochista. Ale najednou mé chabé a tělesně nezdatné ručky vylétly k jeho hrdlu a vyrvaly mu odtamtud ohryzek. Ale když jsem viděl krev, dostal jsem chuť i na lidské maso. Jenomže ohryzek vám spíš připomíná šlachu. Je to taková titěrně přerostlá chrupavka. Přesto jsem se to pokusil pozřít. Ale právě když jsem byl v nejlepším, padla na mne migréna z toho čipu. Propadl jsem hysterii, že se ze mne stal robot. Zahodil jsem proto ten vrátného ohryzek. A vyhlédl jsem si poměrně slušně vypadající betonový sloup s prvky železa. Naivně jsem k němu přistoupil a s nadějí v lepší zítřky a zářnou budoucnost jsem do něj začal mlátit hlavou. Předpokládal jsem. Ne, byl jsem přesvědčen. No vlastně jsem se jen slabomyslně domníval, že jedině takhle se zbavím toho čipu. Ale to jsem ještě ani neměl tušení, že se vlastně stačí jen uprdnout. A já najednou něco ucítil v ponožce. Když jsem si zul svoji čínskou tenisku, vnímal jsem zpočátku jen odporný smrad. Ale když jsem si stáhl tu ponožku, povšiml jsem si nečekaného. Na nártu se mi vyklubala obrovská bradavice.

,,No to snad není možné!“ pomyslel jsem si a dloubl do ní. Ne, byla opravdu živá. Nebyl to žádný elektronický výplod mé bujné fantasie, či čip. Uvědomil jsem si, že jsem v pasti. Že už nikdy nebudu sám sebou. Že už nikdy nebudu tou posratou individualitou. Dalo se předpokládat, že mě ty zmije donutí zabíjet další a další lidi a pojídat vlastní životně důležité orgány. Snad i proto jsem se s nadějí zahleděl na fotobuňku prosklených dveří hlavního vchodu ústavu. A jako nějaký blbeček jsem s ťapkáním, mlaskáním a chrbláním vyrazil vpřed. Aniž bych tušil, co mě tam čeká.

Byla to bruneta. Malá a neduživá. Stála tam v té rozlehlé zelené a studené hale úplně nahá. Jenom na nohou měla bavlněné bílé ponožky s dvěma červenými proužky. Snažila se propíchnout si břicho půlmetrovou pletací jehlicí leskle oranžové barvy - což je moje oblíbená! Naštěstí jsem zachoval duchapřítomnost a dal ji přes hubu. Přiznám se, deformovat její tvář svojí vlastní zaťatou pěstí mi činilo potěšení. Je to takové mrazení, jako když se poprvé obáváte políbit holku. Je ji tak řekněme třináct let a vy jste jen o rok starší. Chodíte spolu na základku, ale teď ležíte ve stanu. Toužíte se hanebně prznit. Ale namísto toho jen rudnete. Ta holka se jmenuje Staňka a je z Lužné. Má na sobě průsvitně květované šaty, z kterých odjakživa seru. Podprsenku ještě nenosí. Ale ramínko má stažené a jde ji vidět bradavka. Prsa má jako borůvky. Jsem nadržený, ale stydím se před ní vytáhnout penis. Už se nemohu dočkat, až se vrátím domů. Vezmu si nějaký pornočasopis a zavřu se na hajzlu. Po asi třicetiminutové mladistvé a nerozvážné masturbaci si všimnu, že sedím v klínu svého sto pětadvaceti kilového fotra, který se tu přišel vysrat. No, a přesně takový jsem měl pocit z toho, když jsem mlátil tu neduživou brunetku. Přestal jsem ji bít teprve až tehdy, když jsem si byl jist, že už si neublíží. Byla namaděru, ale přesto mě na ni něco potěšilo. Všiml jsem si totiž, že kromě krve ji z ucha vypadl i ten můj čip. Nevím sice jak se tam dostal, ale konečně jsem byl zase svobodný. Z radosti a nadšení, jako nějaký právě propuštěný negr z otroctví, jsem ji tak brutálně zkopal, až připomínala vyražené žebro. Taky jsem si uvědomil, že ženy bývají občas skutečně divné. Odplivl jsem si znechuceně do jejího mozku a decentně jsem si odkašlal. Přeci jen jsem měl stále ty svoje povinnosti. Bradavici na čele a bradavici na nártu. S tím se muselo už něco udělat. A tak jsem naslepo vyrazil do tenat OBLUDÁRIA. V jedné chodbě visely přibity na stěnách lidské plíce. Zapálil jsem si Startku a modlil se k bohu, abych dostal rakovinu. Padl jsem na kolena před plicní ordinací a sepjal ruce. Pročež jsem počal adorovat. Znělo to jako pištění ejakulujícího křečka. Ale otevřely se jen dveře, zpoza nichž vykoukla blonďatá sestřička. Měla tak dvacet let a hluboký výstřih. Poslední co jsem stačil ještě vykřiknout znělo přibližně takto:

,,Ach bože, snad ne sex!“

Ale to už mě ta bídná děvka omráčila železným desetikilovým kladivem a odtáhla mě jako nějakého degenerovaného postižence dovnitř ordinace. Ještě štěstí, že mám tak tvrdou lebku. A tak jsem si alespoň v duchu částečně uvědomoval, co ta bídnice se mnou činí. Uchopila mě hrubě svýma hnátama a praštila mnou o operační stůl. Když tu do místnosti vstoupil doktor, drže v ruce skalpel. Poručil té svinsky půvabné sestřičce:

,,Tak Marie, teď mi ho stáhněte.“

Ale to už sem začínal zvolna přicházet opět k vědomí. Ležel jsem na zádech a byl polonahý. Cítil jsem slast, která přicházela kdesi od šulinu. Ten debil v bílém plášti mi umně kouřil. Přičemž se mi z břicha snažil tím skalpelem vykrojit kousek masa. Ale jako patnáctiletý jsem posiloval, protože jsem chtěl vypadat jako Barbar Conan. No ale teď ve svých pětadvaceti vypadám asi jako žid čekající v Osvětimi na milosrdné zplynování. Ta bloncka na mě u toho perverzně sexuálního běsnění třeštila svá vodově modrá kukadla. Připomínaly mi absinth. Dokonce jsem ve chvíli orgasmu podlehl natolik tomu dojmu, že jsem ji prsty vrazil do důlků a ta její fantastická oční zřídla ji vydloubl. Zpočátku jsem je chtěl polknout, abych se přesvědčil, jestli přeci jen neobsahují jakýsi ten halucinogenní pelyněk. Ale nakonec jsem jich užil coby prostředek k paralyzování bílého pláště s titulem MUDr.. Chtěl jsem ho jimi umlátit k smrti. Ale nakonec se mi ho podařilo jen lehce přizabít. Měli tam však hezkou židličku. A tak jsem ji použil k tomu, abych toho zmetka, co mě znásilnil, dorazil. Zarazil jsem mu jednu nohu do hrudi a šel se podívat do zrcadla, jestli, když už nic jiného, mě tedy nakonec zbavil té mé bradavice na čele. A jo. Nebyla tam. Ten čurák provedl fantastický zákrok. Přemaloval mi ji žlutým srpem a kladivem. Vždycky jsem toužil po tom stát se zarytým komunistou. Už od plenek, když jsem se pomočoval a posíral. Ještě jsem se podíval na nárt, ale ke svému překvapení jsem tam teď namísto bradavice měl jen hákový kříž. Ten imbecil mě uvedl do historicko-filosofického dilematu! Hystericky jsem si vyrval z hlavy zbylý chomáček vlasů, až jsem připomínal na péčku vysmaženého anarchistu. A tehdy mi to poprvé došlo. Právě když jsem se chytl za bradu a neobratně se pokusil zlámat si vaz. Jsem si uvědomil:

,,Teda Petře, měl bys už vážně dospět!“

V patnácti letech jsem totiž ukončil základku a ke svému rozčarování jsem měl jít na střední školu. Říkal jsem matce, že ale já se nechci stát ničím jiným, než kotelníkem! V horším případě pak hrobníkem a nebo pasákem ovcí na Slovensku. Ale přes svůj vrozený odpor k jakékoli fyzické činnosti jsem dal přednost tomuhle dobrodružství. Jenomže když vám začne kručet v žaludku, tak vás na takovéhle pitomosti přejde chuť. A proto jsem se rozhodl, že se pokorně, s hlavou svěšenou vrátím domů. Řeknu matce ať jde do hajzlu a uvaří mi krupičnou kaši. Pak si zkontroluju svoje IQ a přehodnotím své posavadní hodnoty. Protože sedět X hodin v lavici ve škole je naprostý opruz. Tedy pokud nemáte takové ty tabletky. Na kterých se sjíždíte. Čas se vám rozplývá v neidentifikovatelné mlhy bezprizorna. A vy si tak vyvoláte toxickou psychózu. To si pak člověk připadá úplně jak v MATRIXU. Takže jsem vypadl z té plicní ordinace a obezřetně vyrazil směrem k východu. Po chodbách se potulovalo mnoho zombí. Až později mi došlo, že to byli jen halucinace a docela obyčejní lidé. Vesměs se jednalo o smrtelně nemocné panické kretény, kteří si nedokážou uvědomit. Že smrt je rozkoš a právě pro rozkoš jsme se my. Lidé. Narodili. Vždyť proč jinak by se třeba souložilo?

Doma mě matka přivítala s otevřenou náručí a biblí v ruce. Chtěla po mně kráva, abych se vrhl na katolickou víru. Já, letitý satanista! Větší absurditu jsem už dlouho neslyšel. Udeřil jsem ji pěstí a dal kopačku do rozkroku. Začala se svíjet afektovaně v křečích připomínajících svým jistým způsobem předsmrtnou agónii. Ale já si jen šel opláchnout obličej a spát. Protože na druhý den jsem měl vstávat o půl šesté a jet vlakem do té střední školy. Ráno jsem si na cestu vyhulil řádně mozek. To víte, realita je realita.

13. listopadu 2004

Chlív out

(věnováno všem feťákům co berou tvrdé drogy)