RŮŽOVÝ PESIMISMUS

autor:: Chlív

rubrika:: poviedky

Nemám rád lidi, o to raději mám ale trpaslíky. Zvláště pak ty růžové. Nedá se zrovna říct, že by pro vás bylo bůhvíjakým štěstím potkat během života růžového trpaslíka. Byli to takoví škodolibí skřeti.

Jednou jsem spal s kocovinou. Nedá se právě říct, že by to byl spánek v pravém slova smyslu. Lampička splašeně blikala jakoby houpající se ve větru, televizní obrazovka praskla, takže přestala konečně zrnit a hudba hrála víc než nepravidelně. Když zpod postele na mne vyskočil růžový trpaslík. Měl jsem z toho neskutečnou radost a hned jsem otevřel víčko. Druhé mi zůstalo přilepené k podočnici. Jenže ten hloupý tvor se jen škodolibě zašklebil a vytrhl mi nenadále z nosu chlup. Štíplo mne to, přestal jsem se ovládat a reflexivně se po něm ohnal jako po mouše. Jenže růžový trpaslík není moucha. Odletěl a přilepil se na protější zeď. Zůstala z něj úplná fašírka. Musel jsem vzít hadru a setřít to svinstvo ze zdi. Na jeho malé rozmačkané koule nebyl opravdu hezký pohled.

A nevím jak to říct, ale od té doby mě jaksi provází světem smůla. Čím dál tím víc piju a jsem permanentně nešťastný. Jsem tak nešťastný, že se musím napít. Obleču si kabát, zapálím cigaretu a vyrazím na autobus. Cestou potkávám Jitku, svoji bývalou spolužačku ze základní školy. Je stejně stará jako já, ale už má dvě děti. Cítím se trapně, kdysi jsem ji miloval, ale teď mi je k smíchu.

Už se mi to stalo mnohokrát. Celou dobu jdu úspěšně zamračený, když tu někoho potkám, neovládnu se a rozesměju jako nějaký šílenec. Jenže Jitka mi dala facku, a tak jsem ji radši rovnou zabil, děcka hodil do popelnice a odjel v poklidu do Irské. Dal jsem si tam asi tak pět piv a šel na výstavu fotek toho čuráka Petra Hrňy. Byl šťastný, že jsem ho tam nepotkal.

20. prosince 2003

Chlív out

(k foto P. H. v úctě Pé)

napísanísané:: 20.12.2003

prečítalo:: 1394 ludí