NEKROFILNÍ MIMINO
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
Leželo zdevastovaně v inkubátoru. Když tu mu najednou praskla hlavička. Neprozřetelně se nafoukla a udělala bum. Sestřička si toho zpočátku nevšimla, protože to byla erotomanka. A hrála ve vedlejší místnosti v tu chvíli s jinou uniformovanou štětkou svlíkací domino. Vyhrávala, protože měla zatím jen holá prsa. Zatímco na tu druhou krávu byl vyloženě odporný pohled. Mohlo ji být tak čtyřicet let. A její vagína páchla přímo úděsně zahnilou starobou. Kdybych tam byl, tak bych ji nejspíš zabil, protože jsem až zvrhle přirozený. S hluboce vepsaným estetickým vkusem. Často doma rdousím i svoji vlastní matku čistě jen proto, jak je stará a kolik má ve svou zbědovanou sedmdesátiletou tvář vepsáno hlubokých vrásek jako nějaké měsíční krátery.
Nicméně to děcko v tom inkubátoru nezemřelo. A i přesto, že se rozezvučel červený poplach. Vše zůstávalo v nebetyčném klidu. Sestřičky se ukájely svojí vlastní vilnou smyslností. Když tu v prasklé hlavičce uzrál doslova démonický plán!
STANU SE VRAŽDÍCÍM MONSTREM.
Zdeformované děcko otevřelo svá víka a prozřetelně si prohlédlo své packy plné bradavic. Vypadaly hnusně, ale i přesto zůstávaly těmi nejvhodnějšími nástroji matky smrti. Poté vyplázlo na světlo oslnivých zářivek svůj napuchle modrý jazyk a čistě jen silou vůle rozbilo sklo inkubátoru.
,,Co se to děje?“ zeptala se dvacetiletá Mařenka, co měla mezi nohama černé chlupy. Hlavu plnou šoustajících chlapů. A jednu velikou spořitelní knížku zastrčenou v zadku. Měla červenou barvu A vypadala jako obrovský a nestoudný hemeroid hodný tak akorát akutního prasknutí.
,,To nic,“ svěřila se ji tlustá čtyřicetiletá matróna. Byla to už zkušená sestra Eva. Která věděla, že prostě nějaké to děcko v tom inkubátoru chcípne. Ale takový je už život. Přesto však přestaly hrát to pitomé domino a uvařily se kafe. Chtěly totiž jako správné slepice poklábosit o skutečnostech jakými je: Chlap, prášek na praní a proč už zase zdražily ty pitomé potraviny v Jednotě!
Jenomže to mimino s prasklou lebkou se svalilo rozbitým sklem inkubátoru na sterilizovanou podlahu a krvelačně se zahledělo před sebe. Přičemž si pomyslelo:
,,Kurva, chtělo by to sekeru!“
Ale tady nic takového nebylo. V celé příjemně osvětlené místnosti se nacházelo přibližně asi tak dvacet inkubátorů. A v každém z nich bylo nějaké to maso. Dítě se podívalo na velké nástěnné hodiny a pojmenovalo se víc než symbolicky: Čas. Apokalypticky se uchechtlo a s veškerou možnou námahou se mu podařilo postavit se na nožičky. Mělo je křivé a do ó. Když tu ze sesterny zaslechlo švitořivé chichotání primitivních existencí s obrovskými pánvemi. Párkrát hupslo, aby si procvičilo své chatrné svaly. A jako nějaké zakrnělé monstrum vyrazilo vpřed. Zpočátku to vypadalo, jako by se jen belhalo. Ale ve skutečnosti to byly rafinované pohyby plné promyšlené reálné vražednosti.
,,Ach, kdybych tak jen mělo alespoň sekáček na maso,“ povzdechlo si mimino jménem Čas. A svalilo stolek, na němž byla hromádka teploměrů. Dva z nerozbitých uchopilo do svých pokřivených hnátů. A poprvé ve svém životě si svým lulánkem svobodně ucvrnklo. Čas byl chlapeček. A zády přilepený ke zdi. Jal se obezřetně přibližovat k místnosti. Kde byly uzavřeny ty nemocniční lesby. Z jeho hlavy vytékal mozek a cáry zpěněné krve. Věděl, že ve svém životě chce něco dokázat. Chtěl, aby to bylo pokud možno konstruktivní. A neviděl jiné východisko, než v monstrózně teatrální vraždě.
Ale to už se ty dvě ženské. Nyní už bez uniforem. Pustily do zběsilé soulože. Jedna z nich si přidělala robertka do rozkroku a druhá roztáhla nohy. Čas jako nějaký americký mariňák hodil okem přes roh. A když spatřil to nestoudné obcování, hříšně se namístě podělal a s výkřikem:
,,Ó bože všemohoucí na nebesích!“ se vrhl vpřed. Neměl ještě zuby, a tak ten výkřik byl ještě hodně nesrozumitelný. Ale i přesto vrazil do těl vyjevených sestřiček ty teploměry, pročež omdlel na přílišnou ztrátu krve.
Když se probral, ležel na operačním stole a nad ním se nakláněl jakýsi degenerovaný řezník v zástěře. Byl to soukromník, který doma choval prasata. A poté produkty z nich zhotovené prodával ve svém krámku. Jako nějaký vidlák se zahleděl do očí doktora a zeptal se ho jíkavě zadrhávaným hlasem:
,,A to ho mám opravdu oddělat?“
,,Nezbývá jiné možnosti,“ řekl doktor a hloupě pokrčil rameny. Pročež pokračoval slovy: ,,Exorcista tvrdil, že je to ztělesnění Satana. A že pokud ho nezabijeme, rozpoutá v tomto století peklo populární hudby. Stane se slavným zpěvákem bez kapky talentu, který zfanatizuje davy mladých lidí a donutí je, aby spolkly svůj vlastní jazyk. Na Zemi pak zůstanou jen staří a odepsaní. Lidstvo vymře a planeta zaroste mechem.“
Tak jestli tohle je skutečně doktor, pomyslel si řezník Adam Řeřovička. Tak já jsem cvok. A rozmáchl se palicí na porážku prasat. A urazil tomu floutkovi v bílém plášti hlavu z krku. Načež se naklonil nad Čas a udělal:
,,Ňuňu, ňuňu, ňu.“
Vždyť to bylo tak roztomilé dítě. Vzal ho do náručí. A byl rozhodnut si ho odnést domů. Kde ho strčí manželce pod šicí stroj a ta mu zašije tu jeho rozbitou lebku. Naučí ho způsobům a chodit do školy. A toho Satana z něj vytluče hrubou silou. Jeho manželka byla totiž naprosto sterilní piča. Která nemohla mít děti. Vydržel ji klidně celé noci fackovat. Ale ono nic. Strkal ji nos do pipky, ale vše marně. A proto uchopil opatrně Čas a přivinul ho ke své zápasnické hrudi. Čas toho využil. A vypíchl mu svými drobnými prstíky obě oči. A poté, co řezník Adam Řeřovička vykřikl zděšením a bolestí. Upadl Čas zadečkem na chladnou a nepřívětivou nemocniční podlahu. Ale i přesto, že se mu tím úderem zlomila páteř. Podařilo se mu vstát a rozběhnout se směrem k východu. Když tu za svými zády zaslechl výkřik:
,,Ty jeden malý parchante, já tě zabiju!“
A kdyby se Čas ohlédl, spatřil by řezníka Adama Řeřovičku, jak rozbíjí svým klackem inkubátor za inkubátorem. Způsobil tam, debil, tehdy velmi vážné škody nedozírné hodnoty. Protože to tam byl samý inteligent. Einstein ležel vedle Junga. A ten zase vedle Ericha Fromma, Laustra a zakrnělé retardovaného Adolfa Hitlera, kterého snad jediného by opravdu nebyla žádná škoda. Ale celkově to byly velmi velmi vzácné reinkarnace duší. Které se takhle sešly jenom proto, aby znovu ozdravěly lidstvo a daly vše do důkladného pořádku. Ale nebylo jim přáno, a tak chcípli. Zemřeli alespoň dobrodružnou a napínavou smrtí. Řezníka Adama Řeřovičku popadl amok. A praskla mu cévka v mozku. Takže taky zkapal, hňup jeden!
Ale to už Čas vyletěl záhadným a nesnadno vysvětlitelným způsobem z nemocnice ven, do přírody. Bylo tam sklo a železobeton. A nepřehlédnutelný houf docela zbytečných lidí. Instinktivně zamířil do prvního baru, který se mu namanul. Jmenovalo se to U Hrušky. A právě jsem tam nasával borovičku. Nebudu se chlubit tím, že jsem zachránil lidstvo a vlastně celý svět před naprostým ďábelským chaosem. Ale když tam ten malý hajzl vpadl, spletl jsem si ho s velice vyvinutým a dobře uležele naloženým utopencem. Nabodl jsem ho proto ihned na vidličku. A obratně ho rozřezal nožem. Pro samý hlad jsem si neuvědomoval, že žeru lidské maso. Ale už jsem tři dny jenom chlastal. Kristýna mě opět dorazila svojí nezměrnou nezodpovědností. Nabídl jsem ji svoje srdce, ale ona mě jen seřvala, že jsem čuně! A tak jsem ji uraženě dal pár facek. Srdce strčil naštvaně zpátky do ledničky. A šel jsem se opít. Střízlivost člověka zabíjí přibližně stejně jako ženská. Ženy sou skutečná vraždící monstra. A tak jsem se hned v první hospodě, v které jsem byl, pokusil sbalit chlapa. Miluju totiž mystický sex. Ale když mi ho chtěl strčit do kaďáku, kde už léta mám nepříjemnou fizúru, tak jsem mu jako nějaká hysterická ženská rozškrábal svými pečlivě šlechtěnými nehty tu jeho pitomou debilní držku. Zaplatil sem a naštvaně odešel. Ale teď jsem spokojený. Dojedl jsem toho prcka a břicho se mi z toho tak nafouklo. Až jsem si musel povolit knoflík. Naštěstí to ale nebyla žádná tragédie. Dosál jsem borovičku. Hodil pár haléřů na stůl a za tuze sprostých nadávek barmana jsem vyrazil směrem na ulici. Ten hulvát na mě chtěl zavolat policii. Ale ukázal sem mu fuckáče. Dal mi pár facek a mohl jsem jít klidně pryč. Už dávno jsem si totiž všiml, jaké má násilí výborné terapeutické účinky. Odplivl jsem si krev a pár zubů do špíny neudržovaného chodníku. A mně z vyložené trapnosti nezbývalo, než si zapálit Stařenu. V kapse jsem nahmatal taky nějaké šprcky. Ale protože je už ze zásady a odporu nepoužívám, hodil jsem je do městské kanalizace. A zvolna, uklidněn alkoholem, jsem se vracel zpět za šílenou Kristýnou.
7. listopadu 2004
Chlív out
Nicméně to děcko v tom inkubátoru nezemřelo. A i přesto, že se rozezvučel červený poplach. Vše zůstávalo v nebetyčném klidu. Sestřičky se ukájely svojí vlastní vilnou smyslností. Když tu v prasklé hlavičce uzrál doslova démonický plán!
STANU SE VRAŽDÍCÍM MONSTREM.
Zdeformované děcko otevřelo svá víka a prozřetelně si prohlédlo své packy plné bradavic. Vypadaly hnusně, ale i přesto zůstávaly těmi nejvhodnějšími nástroji matky smrti. Poté vyplázlo na světlo oslnivých zářivek svůj napuchle modrý jazyk a čistě jen silou vůle rozbilo sklo inkubátoru.
,,Co se to děje?“ zeptala se dvacetiletá Mařenka, co měla mezi nohama černé chlupy. Hlavu plnou šoustajících chlapů. A jednu velikou spořitelní knížku zastrčenou v zadku. Měla červenou barvu A vypadala jako obrovský a nestoudný hemeroid hodný tak akorát akutního prasknutí.
,,To nic,“ svěřila se ji tlustá čtyřicetiletá matróna. Byla to už zkušená sestra Eva. Která věděla, že prostě nějaké to děcko v tom inkubátoru chcípne. Ale takový je už život. Přesto však přestaly hrát to pitomé domino a uvařily se kafe. Chtěly totiž jako správné slepice poklábosit o skutečnostech jakými je: Chlap, prášek na praní a proč už zase zdražily ty pitomé potraviny v Jednotě!
Jenomže to mimino s prasklou lebkou se svalilo rozbitým sklem inkubátoru na sterilizovanou podlahu a krvelačně se zahledělo před sebe. Přičemž si pomyslelo:
,,Kurva, chtělo by to sekeru!“
Ale tady nic takového nebylo. V celé příjemně osvětlené místnosti se nacházelo přibližně asi tak dvacet inkubátorů. A v každém z nich bylo nějaké to maso. Dítě se podívalo na velké nástěnné hodiny a pojmenovalo se víc než symbolicky: Čas. Apokalypticky se uchechtlo a s veškerou možnou námahou se mu podařilo postavit se na nožičky. Mělo je křivé a do ó. Když tu ze sesterny zaslechlo švitořivé chichotání primitivních existencí s obrovskými pánvemi. Párkrát hupslo, aby si procvičilo své chatrné svaly. A jako nějaké zakrnělé monstrum vyrazilo vpřed. Zpočátku to vypadalo, jako by se jen belhalo. Ale ve skutečnosti to byly rafinované pohyby plné promyšlené reálné vražednosti.
,,Ach, kdybych tak jen mělo alespoň sekáček na maso,“ povzdechlo si mimino jménem Čas. A svalilo stolek, na němž byla hromádka teploměrů. Dva z nerozbitých uchopilo do svých pokřivených hnátů. A poprvé ve svém životě si svým lulánkem svobodně ucvrnklo. Čas byl chlapeček. A zády přilepený ke zdi. Jal se obezřetně přibližovat k místnosti. Kde byly uzavřeny ty nemocniční lesby. Z jeho hlavy vytékal mozek a cáry zpěněné krve. Věděl, že ve svém životě chce něco dokázat. Chtěl, aby to bylo pokud možno konstruktivní. A neviděl jiné východisko, než v monstrózně teatrální vraždě.
Ale to už se ty dvě ženské. Nyní už bez uniforem. Pustily do zběsilé soulože. Jedna z nich si přidělala robertka do rozkroku a druhá roztáhla nohy. Čas jako nějaký americký mariňák hodil okem přes roh. A když spatřil to nestoudné obcování, hříšně se namístě podělal a s výkřikem:
,,Ó bože všemohoucí na nebesích!“ se vrhl vpřed. Neměl ještě zuby, a tak ten výkřik byl ještě hodně nesrozumitelný. Ale i přesto vrazil do těl vyjevených sestřiček ty teploměry, pročež omdlel na přílišnou ztrátu krve.
Když se probral, ležel na operačním stole a nad ním se nakláněl jakýsi degenerovaný řezník v zástěře. Byl to soukromník, který doma choval prasata. A poté produkty z nich zhotovené prodával ve svém krámku. Jako nějaký vidlák se zahleděl do očí doktora a zeptal se ho jíkavě zadrhávaným hlasem:
,,A to ho mám opravdu oddělat?“
,,Nezbývá jiné možnosti,“ řekl doktor a hloupě pokrčil rameny. Pročež pokračoval slovy: ,,Exorcista tvrdil, že je to ztělesnění Satana. A že pokud ho nezabijeme, rozpoutá v tomto století peklo populární hudby. Stane se slavným zpěvákem bez kapky talentu, který zfanatizuje davy mladých lidí a donutí je, aby spolkly svůj vlastní jazyk. Na Zemi pak zůstanou jen staří a odepsaní. Lidstvo vymře a planeta zaroste mechem.“
Tak jestli tohle je skutečně doktor, pomyslel si řezník Adam Řeřovička. Tak já jsem cvok. A rozmáchl se palicí na porážku prasat. A urazil tomu floutkovi v bílém plášti hlavu z krku. Načež se naklonil nad Čas a udělal:
,,Ňuňu, ňuňu, ňu.“
Vždyť to bylo tak roztomilé dítě. Vzal ho do náručí. A byl rozhodnut si ho odnést domů. Kde ho strčí manželce pod šicí stroj a ta mu zašije tu jeho rozbitou lebku. Naučí ho způsobům a chodit do školy. A toho Satana z něj vytluče hrubou silou. Jeho manželka byla totiž naprosto sterilní piča. Která nemohla mít děti. Vydržel ji klidně celé noci fackovat. Ale ono nic. Strkal ji nos do pipky, ale vše marně. A proto uchopil opatrně Čas a přivinul ho ke své zápasnické hrudi. Čas toho využil. A vypíchl mu svými drobnými prstíky obě oči. A poté, co řezník Adam Řeřovička vykřikl zděšením a bolestí. Upadl Čas zadečkem na chladnou a nepřívětivou nemocniční podlahu. Ale i přesto, že se mu tím úderem zlomila páteř. Podařilo se mu vstát a rozběhnout se směrem k východu. Když tu za svými zády zaslechl výkřik:
,,Ty jeden malý parchante, já tě zabiju!“
A kdyby se Čas ohlédl, spatřil by řezníka Adama Řeřovičku, jak rozbíjí svým klackem inkubátor za inkubátorem. Způsobil tam, debil, tehdy velmi vážné škody nedozírné hodnoty. Protože to tam byl samý inteligent. Einstein ležel vedle Junga. A ten zase vedle Ericha Fromma, Laustra a zakrnělé retardovaného Adolfa Hitlera, kterého snad jediného by opravdu nebyla žádná škoda. Ale celkově to byly velmi velmi vzácné reinkarnace duší. Které se takhle sešly jenom proto, aby znovu ozdravěly lidstvo a daly vše do důkladného pořádku. Ale nebylo jim přáno, a tak chcípli. Zemřeli alespoň dobrodružnou a napínavou smrtí. Řezníka Adama Řeřovičku popadl amok. A praskla mu cévka v mozku. Takže taky zkapal, hňup jeden!
Ale to už Čas vyletěl záhadným a nesnadno vysvětlitelným způsobem z nemocnice ven, do přírody. Bylo tam sklo a železobeton. A nepřehlédnutelný houf docela zbytečných lidí. Instinktivně zamířil do prvního baru, který se mu namanul. Jmenovalo se to U Hrušky. A právě jsem tam nasával borovičku. Nebudu se chlubit tím, že jsem zachránil lidstvo a vlastně celý svět před naprostým ďábelským chaosem. Ale když tam ten malý hajzl vpadl, spletl jsem si ho s velice vyvinutým a dobře uležele naloženým utopencem. Nabodl jsem ho proto ihned na vidličku. A obratně ho rozřezal nožem. Pro samý hlad jsem si neuvědomoval, že žeru lidské maso. Ale už jsem tři dny jenom chlastal. Kristýna mě opět dorazila svojí nezměrnou nezodpovědností. Nabídl jsem ji svoje srdce, ale ona mě jen seřvala, že jsem čuně! A tak jsem ji uraženě dal pár facek. Srdce strčil naštvaně zpátky do ledničky. A šel jsem se opít. Střízlivost člověka zabíjí přibližně stejně jako ženská. Ženy sou skutečná vraždící monstra. A tak jsem se hned v první hospodě, v které jsem byl, pokusil sbalit chlapa. Miluju totiž mystický sex. Ale když mi ho chtěl strčit do kaďáku, kde už léta mám nepříjemnou fizúru, tak jsem mu jako nějaká hysterická ženská rozškrábal svými pečlivě šlechtěnými nehty tu jeho pitomou debilní držku. Zaplatil sem a naštvaně odešel. Ale teď jsem spokojený. Dojedl jsem toho prcka a břicho se mi z toho tak nafouklo. Až jsem si musel povolit knoflík. Naštěstí to ale nebyla žádná tragédie. Dosál jsem borovičku. Hodil pár haléřů na stůl a za tuze sprostých nadávek barmana jsem vyrazil směrem na ulici. Ten hulvát na mě chtěl zavolat policii. Ale ukázal sem mu fuckáče. Dal mi pár facek a mohl jsem jít klidně pryč. Už dávno jsem si totiž všiml, jaké má násilí výborné terapeutické účinky. Odplivl jsem si krev a pár zubů do špíny neudržovaného chodníku. A mně z vyložené trapnosti nezbývalo, než si zapálit Stařenu. V kapse jsem nahmatal taky nějaké šprcky. Ale protože je už ze zásady a odporu nepoužívám, hodil jsem je do městské kanalizace. A zvolna, uklidněn alkoholem, jsem se vracel zpět za šílenou Kristýnou.
7. listopadu 2004
Chlív out
napísanísané:: 10.11.2004
prečítalo:: 1762 ludí