ROZERVI MĚ NA KUSY KRÁVO
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
Kristýna mi řekla, že jsem duše, zatímco Baklík pro ni stále setrvává, coby penis.
,,No to snad nemyslíš vážně!“ rozkřičel jsem se na ni zcela klidně. A nebál bych se ani užít výrazu POHODOVĚ. Ale Kristy zůstávala stále nebetyčně neurvalá. A jen ostentativně přede mnou roztáhla nohy. Jako by se nechumelilo, ale přitom za krkem mě nepříjemně zamrazilo jako když praštíte kojencem o zeď. Seděli jsme u mě v pokoji a byli oba nazí. Nic jiného nám ani nezbývalo. I přes naše rozdílné povahy a úmysly, jsme se chtěli dráždit. Ká už konečně zcela pochopila, že vagína je hybatelem dějin. A dějiny, to jsou vlastně mužské penisy. Někdy sám sebe podezřívám, že mám v žaludu ukrytý mozek. Ale i přesto doufám, že Kristýně jednou rupnou nervy a ona mě pak sprostě povalí pod sebe a znásilní mě jako nějakého malého šesti sedmiletého chlapce.
Provokativně na ni vystrkuji žebro a špulím rety. Můj šulin stojí jako nějaký potápějící se trojstěžník do bezedného Tichého oceánu. Voda je prudce zpěněná. A mně dochází, že se musím Kristýně omluvit za své sperma. Natahuje ke mně ruku. Chápu to tak, že chce ochutnat. A cítím se v tu chvíli nesmiřitelně odvážný. Když tu jako starý a odepsaný narkoleptik upadám do mdlob nepředvídatelně tvrdého spánku. To co následovalo, o tom nemám ani tušení. Ale když jsem se znovu probral, Kristýna tam už nebyla. Jen mi tam na stole zanechala lístek se zprávou:
,,Peťo, půjčila sem si knížku Z VDĚČNOSTI K ORGASMU,“ kterou jsem napsal já sám. Děj byl velice chabý, na hranici pornografie a melancholického výlevu naprostého psychopata, který řeší masturbační otázku břitvou na holení. Umírá v hanbě a opovržení. Nezbývá mi proto, než se obléknout, protřepat kapsy od drobáků a vyrazit do hospody. Nebo se alespoň o něco takového pokusit. Jenomže byla už tma. A chodit po vesnici ve tmě je totální psycho. Vždyť už taky za chvíli jsem zaslechl hlasy. Znělo to asi jako:
,,Stáhneme ho za živa z kůže, a pak se uvidí.“
Nemohl jsem spoléhat bláhově na to, že to je skutečně jen nějaká sluchová halucinace. A proto jsem se zcela nečekaně rozběhl směrem ke hřbitovu. Je čas dušiček, takže to byla nakonec ta jediná, nejracionálnější volba. Když jsem se za sebe otočil. Spatřil jsem tři černé stíny. Teď už jsem s určitostí věděl, že to jsou nějací devianti, kteří mě jistě chtějí jen zabít. Ale nakonec se z nich vyklubali totálně zhulení Olin s Judem a Matonim. Nabídli mi dýmku, ale byl jsem strachem tak zadýchaný, že bych si v tu chvíli ze všeho nejraději přál zbavit se svých plic. Ale protože plíce potřebuju a zanedlouho mě to přešlo. Tak jsem si taky nakonec potáhl.
Je to skoro jako tělesná láska. Asi jako když se díváte na boky nahé Kristýny a přemítáte nad tím, zda-li je něco takového skutečně možné. Ale to už do mě Jude kopl a řekl mi:
,,Čuráku, jdem zakalit.“
Nemyslel samozřejmě tím nic jiného, než pivo a Startky. Je to vlastně velice prozaické a i poměrně logické. Po tom celodenním srabu se člověk prostě potřebuje nějak odreagovat. Jinak by se z toho snad zbláznil, či propadl bludu pomatenosti a naprostému psychickému zhroucení za živa! Ale lidi sou prasata. Říkám Martinovi, ať nám donese 4 piva. Martin je nejen výčepní u Fusků, ale je to i starý prasák, který vám za dvacku ukáže svého ptáka. A jako každý správný trpaslík má v tom svém zakrnělém rozkroku kládu jako Eiffelovka. Ale já ho jednou dosral, protože jsem mu tam při jedné takové příležitostné exhibici zarazil žiletku. Rozplakal se přibližně jako dehydrovaný Somálec na liduprázdném pražském sídlišti. A chtěl mě zabít. No a od té doby mi močí do kríglu s pivem. Takže je celkem pochopitelné, že k Fuskům do Kultúry zase až tak často nechodím. Ale když se Martin přežere muchomůrkami, tak ty jeho chcanky stojí za to. Má to tak halucinogenní grády, že podléhám velmi sugestivnímu dojmu ze svého těla vystoupení. A jako duše podnapilého domácího křečka se vznáším nízko u stropu dolepeného nikotinovým dýmem a zbytky smrtelně jedovatého chlóru. Ale po asi patnácti pivech odcházím domů. K mému úžasu leží Kristýna v mé posteli a do ní zaražený Baklík ji právě zdatně ojíždí. Je to romantické, takže si asi půjdu vyhonit na hajzl a spláchnout společně s ostatními hovny do septikového lahodně smradlavého klidu a ticha.
2. listopadu 2004
Chlív out
,,No to snad nemyslíš vážně!“ rozkřičel jsem se na ni zcela klidně. A nebál bych se ani užít výrazu POHODOVĚ. Ale Kristy zůstávala stále nebetyčně neurvalá. A jen ostentativně přede mnou roztáhla nohy. Jako by se nechumelilo, ale přitom za krkem mě nepříjemně zamrazilo jako když praštíte kojencem o zeď. Seděli jsme u mě v pokoji a byli oba nazí. Nic jiného nám ani nezbývalo. I přes naše rozdílné povahy a úmysly, jsme se chtěli dráždit. Ká už konečně zcela pochopila, že vagína je hybatelem dějin. A dějiny, to jsou vlastně mužské penisy. Někdy sám sebe podezřívám, že mám v žaludu ukrytý mozek. Ale i přesto doufám, že Kristýně jednou rupnou nervy a ona mě pak sprostě povalí pod sebe a znásilní mě jako nějakého malého šesti sedmiletého chlapce.
Provokativně na ni vystrkuji žebro a špulím rety. Můj šulin stojí jako nějaký potápějící se trojstěžník do bezedného Tichého oceánu. Voda je prudce zpěněná. A mně dochází, že se musím Kristýně omluvit za své sperma. Natahuje ke mně ruku. Chápu to tak, že chce ochutnat. A cítím se v tu chvíli nesmiřitelně odvážný. Když tu jako starý a odepsaný narkoleptik upadám do mdlob nepředvídatelně tvrdého spánku. To co následovalo, o tom nemám ani tušení. Ale když jsem se znovu probral, Kristýna tam už nebyla. Jen mi tam na stole zanechala lístek se zprávou:
,,Peťo, půjčila sem si knížku Z VDĚČNOSTI K ORGASMU,“ kterou jsem napsal já sám. Děj byl velice chabý, na hranici pornografie a melancholického výlevu naprostého psychopata, který řeší masturbační otázku břitvou na holení. Umírá v hanbě a opovržení. Nezbývá mi proto, než se obléknout, protřepat kapsy od drobáků a vyrazit do hospody. Nebo se alespoň o něco takového pokusit. Jenomže byla už tma. A chodit po vesnici ve tmě je totální psycho. Vždyť už taky za chvíli jsem zaslechl hlasy. Znělo to asi jako:
,,Stáhneme ho za živa z kůže, a pak se uvidí.“
Nemohl jsem spoléhat bláhově na to, že to je skutečně jen nějaká sluchová halucinace. A proto jsem se zcela nečekaně rozběhl směrem ke hřbitovu. Je čas dušiček, takže to byla nakonec ta jediná, nejracionálnější volba. Když jsem se za sebe otočil. Spatřil jsem tři černé stíny. Teď už jsem s určitostí věděl, že to jsou nějací devianti, kteří mě jistě chtějí jen zabít. Ale nakonec se z nich vyklubali totálně zhulení Olin s Judem a Matonim. Nabídli mi dýmku, ale byl jsem strachem tak zadýchaný, že bych si v tu chvíli ze všeho nejraději přál zbavit se svých plic. Ale protože plíce potřebuju a zanedlouho mě to přešlo. Tak jsem si taky nakonec potáhl.
Je to skoro jako tělesná láska. Asi jako když se díváte na boky nahé Kristýny a přemítáte nad tím, zda-li je něco takového skutečně možné. Ale to už do mě Jude kopl a řekl mi:
,,Čuráku, jdem zakalit.“
Nemyslel samozřejmě tím nic jiného, než pivo a Startky. Je to vlastně velice prozaické a i poměrně logické. Po tom celodenním srabu se člověk prostě potřebuje nějak odreagovat. Jinak by se z toho snad zbláznil, či propadl bludu pomatenosti a naprostému psychickému zhroucení za živa! Ale lidi sou prasata. Říkám Martinovi, ať nám donese 4 piva. Martin je nejen výčepní u Fusků, ale je to i starý prasák, který vám za dvacku ukáže svého ptáka. A jako každý správný trpaslík má v tom svém zakrnělém rozkroku kládu jako Eiffelovka. Ale já ho jednou dosral, protože jsem mu tam při jedné takové příležitostné exhibici zarazil žiletku. Rozplakal se přibližně jako dehydrovaný Somálec na liduprázdném pražském sídlišti. A chtěl mě zabít. No a od té doby mi močí do kríglu s pivem. Takže je celkem pochopitelné, že k Fuskům do Kultúry zase až tak často nechodím. Ale když se Martin přežere muchomůrkami, tak ty jeho chcanky stojí za to. Má to tak halucinogenní grády, že podléhám velmi sugestivnímu dojmu ze svého těla vystoupení. A jako duše podnapilého domácího křečka se vznáším nízko u stropu dolepeného nikotinovým dýmem a zbytky smrtelně jedovatého chlóru. Ale po asi patnácti pivech odcházím domů. K mému úžasu leží Kristýna v mé posteli a do ní zaražený Baklík ji právě zdatně ojíždí. Je to romantické, takže si asi půjdu vyhonit na hajzl a spláchnout společně s ostatními hovny do septikového lahodně smradlavého klidu a ticha.
2. listopadu 2004
Chlív out
napísanísané:: 2.11.2004
prečítalo:: 1583 ludí