k6.sk - literárny server

Byl jsem na světě už asi celý týden...

Matka: ,,Taťko, tomu našemu parchantovi je už celý týden.“

Otec: ,,Nebuď sprostá, ožralo“ a hrábl se do koulí. Poté mě nedopatřením uhodil kladívkem do hlavy, protože na něčem právě pracoval. Od té doby jsem trochu hloupý, ale moc se za to nestydím. Beru to docela vážně a pravdivě odpovídám na dotazy.

Po sedmi letech se mě matka zeptá:


,,Kolik pak ti je, chlapečku?“

Já: ,,Sedm“ a usměju se. Jsem na sebe docela pyšný, byla to totiž fakt bystrá odpověď.

Otec: ,,Neval mu do hlavy blbosti a radši mi pojď pomoct spravovat auto.“

Otec měl totiž auto. Bylo hodně dozelena a jezdilo. Jezdilo na benzín. Někdy. Dojelo dokonce i do nemocnice, kam jsme museli odvézt dědu po jeho první mrtvici. Doma se pak běžně stávalo, že jsem mu často vytíral zadek, ale nikdy to nebylo tak hrozné, jako když se posral můj sto šestnáctikilový otec. Bylo to tak nechutné, že mě to natáhlo. Nemohl jsem se samým zhnusením na něj ani podívat, ale brzy na to si ho odvezla sanitka a já si přál, aby už konečně umřel, ale žije dodnes. Třeba ještě včera jsem ho viděl chodit, ale moc mě to nenadchlo. Kulhal a funěl.

Můj otec je plešatý. Jsem smířený s tím, že taky budu jednou plešatý. Zrovna včera navečer jsem seděl U Pavlíků a truchlil nad pivem. Když tu přišla nějaká rozverná banda mladíků starších než já a přisedli si ke mně. Nabídli mi nějaké hulení, venkovního skaňoura. Mám takový dojem, že si celou dobu o mně mysleli, že jsem degen a nebo přinejmenším slabomyslný. Chtěli mi dokonce koupit pivo, ale stejně jsem se nakonec jen pozvracel.

Zeptal se mne jeden z nich:

,,Co děláš?“

Já: ,,Nechodím do práce.“

,,Ty nepracuješ?“

Já: ,,Ano, já nepracuju.“

,,Ty jsi socka?“

Já: ,,Ano, já jsem socka.“

,,No představ si to,“ obrátil se na dalšího, až to pozvolna obletělo celý stůl, ,,on je socka!“

,,Zahul si,“ řekl mi a nabídl mega sklo naplněné tříštivou zelenou kvadratickou hmotou božího hněvu a ejakulační srandy.

,,Kup mu i pivo,“ řekl druhý, ale srdečně jsem odmítl. Bylo to hulení docela šmak. Navíc jsem měl v sobě narozdíl nich už asi patnáct piv. Začínalo mi být na omdlení, a tak jsem se rozhodl zaplatit. Lojza ale jen mávl rukou a řekl:

,,Nech to tak a raději co nejrychleji upaluj domů. Vypadáš hůř než zelená sedma.“

Ve dveřích jsem potkal Oťase a celého ho pozvracel. Obhodil jsem ho od shora dolů. Právě se bavil s pěknou holkou co jsem ji kdysi strkal jazyk do krku a ji to pak natáhlo. Seděli jsme kolem půlnoci na kolotoči a byli příjemně opilí. Samozřejmě jsem ji chtěl znásilnit. Ukázala mi ale jen jednu svoji bradavku a od té doby o mně tvrdí, že:

,,To je ten úchyl s nadrženým pyjem.“

Jiná holka s oblibou na mne zase pobaveně pořvává:

,,Zdar Prase, jak se máš?“

Mám se vskutku dobře. Je tak hezká, až bych ji zkopal piču dohranata, ale nemám na to povahu.

Odklopýtal jsem domů. Trochu jsem se i styděl, ale hlavně jsem podstatnou část cesty nekompromisně prozvracel. Docela mě to vyčerpalo. Domů jsem dorazil tak unavený, že jsem vytuhl ještě těsně před klíčovou dírkou. Ráno mě našla matka před dveřmi decentně polomrtvého, věděla ale, že dvě tři pivka to spraví a já budu zase chodit. Když už chodím, tak jdu do hospody. Jako dnes, včera, předevčírem i zítra!

20. prosince 2003

Chlív out