PITOMÝ DEN

autor:: Chlív

rubrika:: poviedky

Přestat myslet dokážu jedině tehdy, když píšu. A to myslím na hrozné věci! Třeba na dětské omalovánky. Lze si jen těžko představit, že by na světě mohlo existovat něco děsivějšího. Dokonce ani mor, ani válka. Lidé umírají nad nimi v ještě raném věku nedospělosti po miliónech. Kolik jen obětí zavinily ty černé kontury plné prázdného bílého prostoru, který jste měli sebejistě zaplácat spoustou barviček. Jenže jich je tolik. Těžko si vyberete, kterou z nich zvolit. Na člověka pak padají rozpaky a s rozpaky přichází deprese. A to se pak, když se tedy odvážíte nezabít, seberete a jdete do Irské. Potřebujete ovšem na to peníze. Těch se však často nedostává, protože člověk je zatraceně nepracující element. Rád se poflakuji ve světě fantasie, ale mám ji sakra tak omezenou! A pokud jsem střízlivý, bývám velice často smutný až nevrlý. Jsem hnusný na lidi a někdy se dokonce usměju. Ale přiznávám se, není o co stát. Mám tak zkažený chrup a z nosu trčí mi chlup, a taky ten chlup z prdele a bradavice na nose. No prostě děs! To se pak naseru a dám si rum. Rum je petrolej prolétu. Něco tak hnusného se nedá se zdravým rozumem pít. Naštěstí už nemám žádné chuťové buňky. Zato mám však velice husté obočí. A podle některých dívek a slečen lehkého pohlaví mám i hezké oči. Jen kdybych se tak nedíval! Dívám se jako vrah. Jsem opilý a bulvy mám nateklé krví. Praskají ve švech a chtějí se dostat ven. Leckdy, hlavně v nóbl podniku, se mi přihodilo, že mi samým rozrušením a senilním alkoholovým opojením některá z těch bulev upadla na stůl. A z rachotem se od něj odrazila. Jako třeba včera U Trpaslíka. To jsem vám šel jen na blbý hajzl. A než jsem se z tama vrátil, už jsem ji měl v polévce u jednoho plešatce. Dal jsem mu facku a rozeřval se na něj:

,,Čéče, co to jako zkoušíš!“

A pak jsem ho nekompromisně nakopl svými okovanými oranžovými botami. Mám je rád. Jsou to takové bagančata. A ten asi padesátiletý podsaditý plešatý týpek jen hýkl, spolkl si jazyk a já musel naráz bez zaplacení opustit ten pomrdaný snobský podnik, kde chodí jenom samá zazobaná hovada a tlusté ženy. Rozhodl jsem se, že se ukryju v Irské mezi svými přáteli. Znám se tam s majitelkou. Říkám ji Pavlína a má úděsně velká ňadra a malou prdélku. Nechci být práskač, ale snad všichni si tam šlehají piko a nebo pijou zelenou. Bílé zlato bych ještě bral, ale tu brčálovou sračku bych snad neměl ani odvahu spláchnout do hajzlu. A proto tam bývá často živo, frčí to a lidé jsou docela dementní. Někteří z nich dokonce mluví! To si ale radši zalezu do toho nejzapadlejšího rožku, piju pivo, kouřím cigarety a snažím sebe sama přesvědčit o vlastní neexistenci. A pak taky někdy jedu domů, podívat se na své staré a skoro mrtvé rodiče. Třeba jako dnes. Je tu poměrně teplo, a tak jsem na pár hodin zůstal.

19. prosince 2003

Chlív out

napísanísané:: 19.12.2003

prečítalo:: 1393 ludí