MAJÍ MĚ TAM RÁDI
autor:: Chlív
rubrika:: poviedky
Na policejní stanici mě zadrželi proto, že se chtěli podívat, jestli mám zdravé zuby. A neměl jsem!
,,Vy nemáte zdravé zuby!“
,,Ano, přísahám, že jsou zkažené!“
Visel tam přiměřený obraz presidenta republiky. Vypadal jako zkažený člověk. Udělalo se mi trochu špatně, a tak jsem pro jistotu zívl. Moc to ale nepomohlo. Musel jsem se ohlédnout! A spatřil jsem malého pudla. Zavrtěl ocasem.
Pak na mne spadla podprsenka jednoho z policistů. Začal jsem se cítit trapně a dostal chuť na pivo. Byla nesnesitelná! Znovu jsem proto zívl. A zase to nepomohlo a nijak zvlášť neulehčilo mému osudu.
Ale nechtěli mě pustit, dokud si nevyčistím zuby! Namítl jsem, že nemám kartáček. Pod nos mi však podstrčili kartáč na čištění bot. Ale jak bych to řekl, byl na mě moc velký a navíc jsem měl obuty tenisky. Ale co naplat. Nabral jsem jím černidlo a přetřel si jím alespoň tvář. Začal jsem si hned poté připadat jako mouřenín a náhle na mne padla nejapná zbožnost. A to nejsem nijak zvlášť křesťansky založen. Spíš nejsem ani ateista. Vlastně je mi to úplně jedno, pokud mi bůh právě neposílá potrubní poštou balíčky s cigaretami a plechovkovým pivem. I teď by se mi něco podobného hodilo. Ale jak se zdálo, bylo to v nedohlednu. Odchrchlal jsem si a vysmrkal do rukávu.
,,Ano, přiznávám se, jsem barbar!“
Po těchto mých slovech začali se mnou sepisovat protokol a taky na mě chtěli uvalit vazbu. Samozřejmě, že jsem s tím nesouhlasil. Uchopil jsem, celý vilný, psací stroj a rozbil si jím hlavu.
Surovci mě nechtěli ošetřit, a to jsem přitom akutně potřeboval zašít lebku. Byla trochu naprasknutá. Pár stehů by to však hravě spravilo. Skučel jsem u toho jako malé dítě, které lechtají pírkem v podpaží, kde má vražený špendlík s velkou žlutou hlavičkou. Nebyla to rakovina, jak by si leckdo mohl mylně myslet.
Přesto jsem se pokusil zakokrhat jako kohout, ale moc mi to nevyšlo. Proskočil jsem proto oknem. Pořezal se střepy skla, profláknul mřížemi a při dopadu z dvoumetrové výšky si zlomil nohu. Poté, co jsem se trochu zbrchal, jsem se rozběhl do víru velkoměsta. Utíkal jsem hodně rychle, protože jsem nutně potřeboval sbalit nějakou babu. Když jsem ale doběhl do Irské, jen jsem se strašně opil.
O půl druhé ráno mě probudili s příšernou kocovinou a chtěli abych odešel. Zamumlal jsem sice něco v tom smyslu, že bych tak skutečně rád učinil, ale zjevně mi nerozuměli, jinak si totiž nedokážu vysvětli, že mě skutečně surově vyhodili za prosklené dveře. Sjel jsem po třech schůdcích, přičemž o ten poslední jsem si vyrazil dva a půl zubu. Nebylo jich však stejně žádná škoda, protože to byly zatím jen mlíčňáky. Moc jsem se na ně nezlobil a dokonce jsem i trochu vystřízlivěl. Byla mi však zima. Svlékl jsem se do trenýrek a zabalil si krk. Takto pojištěn proti nastuzení, jsem vyrazil na autobusové nádraží. Potřeboval jsem nutně dojet domů. Nejbližší autobus mi ale jel až za dvě hodiny. A tak jsem se aspoň začal bavit s jednou opodál stojící sockou o vermutu. Byla to docela pohledná smradlavá holka. A natolik jsem ji zaujal svými znalostmi z lidské anatomie, že mě pozvala dokonce k sobě domů. Bydlela v jednom prázdném, útulně zařízeném kontejneru. Bydlela sama a měla tam dokonce špinavou matraci a nedopitou petku levného, decentně zoctovatělého, červeného vína. Musel jsem se napít, a pak to do ní zasunout. Byla docela ráda. Myslím, že to přijala s rozkoší a i si asi tak trochu oddechla, protože jsem se konečně odmlčel a začal jí jen monotónně funět do obličeje, přičemž ona tiše sténala. Někdy bývám totiž nechutně upovídaný.
Ráno jsem se kupodivu probral v popelnici. Nechtělo se mi tomu věřit, a tak jsem se vrátil do Irské, abych z toho šoku vystřízlivěl. Dal jsem si pár pivek a trochu znervózněl. Neměl jsem cigarety! Nicméně jsem se cítil celkem šťastný a spokojený. Doufám, že to potrvá až dodnes.
19. prosince 2003
Chlív out
,,Vy nemáte zdravé zuby!“
,,Ano, přísahám, že jsou zkažené!“
Visel tam přiměřený obraz presidenta republiky. Vypadal jako zkažený člověk. Udělalo se mi trochu špatně, a tak jsem pro jistotu zívl. Moc to ale nepomohlo. Musel jsem se ohlédnout! A spatřil jsem malého pudla. Zavrtěl ocasem.
Pak na mne spadla podprsenka jednoho z policistů. Začal jsem se cítit trapně a dostal chuť na pivo. Byla nesnesitelná! Znovu jsem proto zívl. A zase to nepomohlo a nijak zvlášť neulehčilo mému osudu.
Ale nechtěli mě pustit, dokud si nevyčistím zuby! Namítl jsem, že nemám kartáček. Pod nos mi však podstrčili kartáč na čištění bot. Ale jak bych to řekl, byl na mě moc velký a navíc jsem měl obuty tenisky. Ale co naplat. Nabral jsem jím černidlo a přetřel si jím alespoň tvář. Začal jsem si hned poté připadat jako mouřenín a náhle na mne padla nejapná zbožnost. A to nejsem nijak zvlášť křesťansky založen. Spíš nejsem ani ateista. Vlastně je mi to úplně jedno, pokud mi bůh právě neposílá potrubní poštou balíčky s cigaretami a plechovkovým pivem. I teď by se mi něco podobného hodilo. Ale jak se zdálo, bylo to v nedohlednu. Odchrchlal jsem si a vysmrkal do rukávu.
,,Ano, přiznávám se, jsem barbar!“
Po těchto mých slovech začali se mnou sepisovat protokol a taky na mě chtěli uvalit vazbu. Samozřejmě, že jsem s tím nesouhlasil. Uchopil jsem, celý vilný, psací stroj a rozbil si jím hlavu.
Surovci mě nechtěli ošetřit, a to jsem přitom akutně potřeboval zašít lebku. Byla trochu naprasknutá. Pár stehů by to však hravě spravilo. Skučel jsem u toho jako malé dítě, které lechtají pírkem v podpaží, kde má vražený špendlík s velkou žlutou hlavičkou. Nebyla to rakovina, jak by si leckdo mohl mylně myslet.
Přesto jsem se pokusil zakokrhat jako kohout, ale moc mi to nevyšlo. Proskočil jsem proto oknem. Pořezal se střepy skla, profláknul mřížemi a při dopadu z dvoumetrové výšky si zlomil nohu. Poté, co jsem se trochu zbrchal, jsem se rozběhl do víru velkoměsta. Utíkal jsem hodně rychle, protože jsem nutně potřeboval sbalit nějakou babu. Když jsem ale doběhl do Irské, jen jsem se strašně opil.
O půl druhé ráno mě probudili s příšernou kocovinou a chtěli abych odešel. Zamumlal jsem sice něco v tom smyslu, že bych tak skutečně rád učinil, ale zjevně mi nerozuměli, jinak si totiž nedokážu vysvětli, že mě skutečně surově vyhodili za prosklené dveře. Sjel jsem po třech schůdcích, přičemž o ten poslední jsem si vyrazil dva a půl zubu. Nebylo jich však stejně žádná škoda, protože to byly zatím jen mlíčňáky. Moc jsem se na ně nezlobil a dokonce jsem i trochu vystřízlivěl. Byla mi však zima. Svlékl jsem se do trenýrek a zabalil si krk. Takto pojištěn proti nastuzení, jsem vyrazil na autobusové nádraží. Potřeboval jsem nutně dojet domů. Nejbližší autobus mi ale jel až za dvě hodiny. A tak jsem se aspoň začal bavit s jednou opodál stojící sockou o vermutu. Byla to docela pohledná smradlavá holka. A natolik jsem ji zaujal svými znalostmi z lidské anatomie, že mě pozvala dokonce k sobě domů. Bydlela v jednom prázdném, útulně zařízeném kontejneru. Bydlela sama a měla tam dokonce špinavou matraci a nedopitou petku levného, decentně zoctovatělého, červeného vína. Musel jsem se napít, a pak to do ní zasunout. Byla docela ráda. Myslím, že to přijala s rozkoší a i si asi tak trochu oddechla, protože jsem se konečně odmlčel a začal jí jen monotónně funět do obličeje, přičemž ona tiše sténala. Někdy bývám totiž nechutně upovídaný.
Ráno jsem se kupodivu probral v popelnici. Nechtělo se mi tomu věřit, a tak jsem se vrátil do Irské, abych z toho šoku vystřízlivěl. Dal jsem si pár pivek a trochu znervózněl. Neměl jsem cigarety! Nicméně jsem se cítil celkem šťastný a spokojený. Doufám, že to potrvá až dodnes.
19. prosince 2003
Chlív out
napísanísané:: 19.12.2003
prečítalo:: 1608 ludí