k6.sk - literárny server

Bylo ji necelých patnáct let, když chtěla poznat co je to svět. Jako by omámená vylezla z postele svých rodičů a překryla něžně a tiše macatě upocené tělo svého fotra. Který si po tak drastickém výkonu musel trochu dáchnout. Mátožným krokem zarytého analfabeta narazila několikrát po sobě hlavou o zeď, než se ji podařilo na sebe navléct alespoň tu minisukni dráždivě kostkovaných sytě rudo černých barev. A s hrdě vztyčenými drobnými prsy se vypotácela do světa, aniž by ji napadlo umýt si své mastné vlasy. A po asi ne necelých pěti krocích narazila na feťáka Jarina, coby pěkného to šulina. Mačkal ve svých prackách sladký pomerančový sirup a žebral. Jako by magnetizována, ale ne už dávno panna. Se k němu div ne po kolenou přišourala a ruku svoji mu nastavila. Jarin, coby zkušený to šulin, pečlivě prozkoumal celé její mladistvé tělo, co na sobě nemělo ani kalhotky, ale sotva jen pár černých chlupů. A usoudil, že je zralá pro první pecku svého života. Nasál do inzulínky dávku a píchl ji to přímo do zadku. Ani ne patnáctiletá dívka kvikla tím úkonem jako by právě poražené podsvinče. A i přesto, že se v křestním listě psala Bětka, rozhodla se, že od nynější chvíle bude už jen pro každého Fetka. Chtěla se usmát vděčně na Jarina, coby toho skvělého šulina. Ale toho si právě odváděla policie pod pohrůžkou deseti let, během nichž měl pro dýlování poznat velmi důkladně zamřížovaný svět. Fetka posmutněla, neb další dávku přirozeně chtěla. Cítila se totiž na droze tolik fajn. Navíc oblaka zatáhla se černočernou šedí kovu a za zvuku hromu a oslňujících blesků. Se pustilo do deště, kdy pozvolna drobně do krve řezavé kapky změnily se během chvíle v obrovské koule zledovatělých krup. A jedna taková větší, přibližně asi jako medicinbál, ji srazila hlavou k zemi. A uchem přilepila těsně k chodníku. Vykřikla a v tom se mnou něco trhlo v nedalekém altánku parčíku, kde jsem se schoval před touto slotou. Zavětřil jsem příležitost, zavětřil jsem samičku. Ale copak jsem nějaký blázen?! A tak jsem v pohodlí a bezpečí počkal na to, až se vyčasí. Mezitím jsem si četl knížku. Životopis Karla Marxe od jakéhosi Francise Wheena. A možná i proto, ihned jakmile přestalo to přírodně katastrofické peklo a já konečně našel tu dívku, první co jsem ji řekl bylo:

,,Ahoj, já jsem komunista.“

Ale ona jen ztěžka odlepila od chodníku své zdeformované čelo a zeptala se mě:

,,Nemáš u sebe nějaké piko?“

Měl jsem u sebe sice jedno pságo, ale to, že se ze mě stal komunista, ještě neznamenalo, že se ze mě stal i idiot. Zaujatě jsem se zahleděl na její chladem scvrklé pohlaví. A usoudil jsem, že ji pomůžu. Postavil jsem ji na nohy a zprudka s ní trhl.

,,Pojď, půjdeme na komunistickou schůzi!“ řekl jsem ji panovačně. Ale ona jen prohlásila už předem marným vzdorem:

,,Když já chci ale fetovat.“

Měl jsem sice pro ni pochopení, ale času nazbyt není. Podle uličních hodin nám zbývalo asi už jen třicet minut. A tak i přes její četné námitky jsem ji do toho sálu dotlačil i proti její vůli. Ale ti komunisti jsou asi vážně sběř. Když viděli moji družku, moji Fetku. Zvolili si ji hned za svoji předsedkyni a mě hrubě vyhodili na ulici, kde jsem zadkem rozrazil louži v prohlubni komunikace z dlažebních kostek. Celý zdrcený jsem jim začal nadávat a spílat. Ale nejspíš mě neslyšeli. Protože přede mnou zavřeli dveře. A tak jsem celý naštvaný vstal. Odvážně a nápaditě oběhl celý blok. A rozhodl se dostat do toho baráku zezadu. Byla tam kuchyň, a tak jsem využil té příležitosti. A dal si guláš a asi pět piv. Vykouřil krabičku Startek. A takto posílen jsem se stal připraven povraždit své rudé soudruhy. Za tím účelem jsem si i vypůjčil od jedné z přetloustlých kuchařek dlouhý nůž na vykosťování prasat. A zároveň se ji zeptal, kdeže je tu ten sál komunistické schůze. Pročež jsem se divoce rozběhl udaným směrem. Ale to co jsem tam spatřil, mně doslova vyrazilo dech. V řadách za sebou tam stály stoly plné prázdných Mattonek. A na pódiu, na tom hlavním obětišti politických ideí, probíhala sodomie obnažených hodnostářů a věrně znásilňované Fetky, která z toho byla doslova uslintaně celá v sedmém nebi. Protože nos měla zaražený do obrovské hromady kokainu. A jenom u toho ječela:

,,Ještě, ještě!“

A já si tehdy poprvé v životě uvědomil, že i ti komunisti jsou vlastně jen lidi. A tak zhrzen, opřen o futra dveří, jsem si otevřel poklopec. A zapůjčeným nožem jsem si uřezal svého ztopořeného šulina. Připravený zemřít za svou věc, ať to stojí, co to stojí.

26. října 2004

Chlív out