PRÁZDNÁ KAPSA V MYSLI
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
Neměli jsme důvěru v sebe a stále se podceňovali. Hledali jsme lásku, ale našli sme jen odpadkový koš. A v něm malou dětskou hlavičku. Byla uřezaná a tvářila se vykuleně. Podíval jsem se na svoji kamarádku, protože jsem nevěděl, co to má znamenat. Ale nejspíš to neznamenalo zhola nic. Protože tehdy jsem si uvědomil, jak je ta moje kamarádka vlastně krásná a smyslná. Měla ztepilé tělo zjedovaného anděla. A smířlivě přiotrávený pohled plný nezměrné laskavosti. Chtěl jsem s ní začít namístě obcovat. Jenže jsem byl jen ten kamarád, co však taky rád. A proto ji povídám:
,,Zuzko, co kdybychom si zašli do Jednoty na pařížský salát s čerstvým chrupavým rohlíkem. To bude jistě docela fajn.“
Slyšel jsem totiž, jak už ji kručelo v žaludku. A ta jídelna byla velice levná. A proto se tam scházely i všechny ty socky. Měly propadlé tváře a čichaly toluen z igelitek nákupního zboží. Tušil jsem, že by to tam mohlo být opravdu pohodové - v takové dobré společnosti. Ale to víte, realita je realita. Takže když jsme tam přišli, vypadalo to docela jinak. Pět minut po nás dorazila police. Zásahová jednotka přibližně o dvaceti mužích s gumovými pendreky. Napřed tam hodili granáty se slzným plynem. Ale vzhledem k tomu, že ten na tyhle letité feťáky nijak zvlášť neúčinkoval. Použili standardní postup a všechny nás zmasakrovali silou. Já měl ale štěstí, protože jsem se schoval pod stolem, kde jsem se i přes to všechno cítil poměrně v bezpečí. Ale viděl jsem jak moji kamarádce pukla lebka pod úderem bílé tyčky a v úleku upadla do větší louže krve, kde už i zůstala ležet mrtva. Když to všechno po asi patnácti minutách skončilo a živé toxikomany naházeli do antonů, aby je odvezli k výslechu, kde je budou mučit. Usoudil jsem, že bych se mohl jít projít do parku. Teď na podzim mě to opravdu uklidňuje. Pomáhá to moji zdrcující samotě. Kolikrát jsem už tak sám sebou sklíčený, že použiju telefon svých rodičů a jen tak z prdele někomu zavolám. A pokud to jde, tak si i s tím dotyčným domluvím schůzku. Obejmu ho a vypláču se mu do rozkroku. Je tedy jen pochopitelné, že se obvykle jedná o dívky. Ale v poslední době jich moc neznám. Jen asi tam osm. Ach jo, povzdechl jsem si v parku a zahleděl se v opadané umírající barevné listí. Bylo to takové melancholické. A kdybych mohl, měl chuť a nebyl tak líný, možná bych nastoupil do práce. Do služeb úklidových čet. Kde bych vyfasoval hrábě a pak celý říčný bez sebe bych se vrhl do toho to listí shrabat na velké hromady a ty potom nechat zvesela shnít. Ani nevím co mě to napadlo, ale otevřel jsem si poklopec, abych si ulevil. Už se mi totiž chtělo. Když tu ke mně přistoupil jeden postarší umolousaný pán velice zanedbaného vzhledu a dal mi čelo. Počural jsem se do kalhot, a když jsem i posléze upadl do trávy a hlavou se udeřil o kmen stromu, tak mě ten pán pečlivě prošacoval a ukradl mi všech mých jediných pětadvacet korun a padesát haléřů, které jsem měl. Ale byl ještě natolik slušný, že mi omluvně řekl:
,,Však neboj, stejně jednou dopadneš taky tak jako já!“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tu jeho zarostlou tvář odněkud znám. Ale smrdělo mu strašlivě z podpaží, a tak jsem měl poněkud zpomalený myslící proces. Ale nakonec jsem si vybavil odkud ji vlastně tedy znám. Bylo to z přebalu knihy. Biografie o Charlesi Bukowském. A to jsem si myslel, že už je dobrých deset let, či kolik vlastně, po smrti. Ale někteří lidi mají prostě tuhý kořínek. A nebo jsou někdy až příliš slavní. Sláva je omrzí. I to věčné pronásledování fanoušky a pohodlný život utápěný v penězích a bezbřehé konzumaci kokainu bývá taky často otrava. Ale i když mě ten kretén okradl, což znamenalo, že budu muset jít domů pěšky přes kopce, protože se bojím stopovat. Mi vlastně i docela ta povzbudivá Bukowa slova lichotila. A nakonec jsem to považoval za šťastnou shodu okolností. Takže když jsem se konečně zase tak trochu vzpamatoval, postavil jsem se na nohy. Upravil podle poslední módy a rozhodl se, že budu nejen následovat literáta stoky Ladislava Klímu. Ale že se pro mě stane i nedostižnou modlou právě Charles Bukowski. Měl bych si někde pořídit jeho bustu, abych měl nad čím kloudným masturbovat. Stát se totiž slavným a uznávaným spisovatelem je dřina.
23. října 2004
Chlív out
,,Zuzko, co kdybychom si zašli do Jednoty na pařížský salát s čerstvým chrupavým rohlíkem. To bude jistě docela fajn.“
Slyšel jsem totiž, jak už ji kručelo v žaludku. A ta jídelna byla velice levná. A proto se tam scházely i všechny ty socky. Měly propadlé tváře a čichaly toluen z igelitek nákupního zboží. Tušil jsem, že by to tam mohlo být opravdu pohodové - v takové dobré společnosti. Ale to víte, realita je realita. Takže když jsme tam přišli, vypadalo to docela jinak. Pět minut po nás dorazila police. Zásahová jednotka přibližně o dvaceti mužích s gumovými pendreky. Napřed tam hodili granáty se slzným plynem. Ale vzhledem k tomu, že ten na tyhle letité feťáky nijak zvlášť neúčinkoval. Použili standardní postup a všechny nás zmasakrovali silou. Já měl ale štěstí, protože jsem se schoval pod stolem, kde jsem se i přes to všechno cítil poměrně v bezpečí. Ale viděl jsem jak moji kamarádce pukla lebka pod úderem bílé tyčky a v úleku upadla do větší louže krve, kde už i zůstala ležet mrtva. Když to všechno po asi patnácti minutách skončilo a živé toxikomany naházeli do antonů, aby je odvezli k výslechu, kde je budou mučit. Usoudil jsem, že bych se mohl jít projít do parku. Teď na podzim mě to opravdu uklidňuje. Pomáhá to moji zdrcující samotě. Kolikrát jsem už tak sám sebou sklíčený, že použiju telefon svých rodičů a jen tak z prdele někomu zavolám. A pokud to jde, tak si i s tím dotyčným domluvím schůzku. Obejmu ho a vypláču se mu do rozkroku. Je tedy jen pochopitelné, že se obvykle jedná o dívky. Ale v poslední době jich moc neznám. Jen asi tam osm. Ach jo, povzdechl jsem si v parku a zahleděl se v opadané umírající barevné listí. Bylo to takové melancholické. A kdybych mohl, měl chuť a nebyl tak líný, možná bych nastoupil do práce. Do služeb úklidových čet. Kde bych vyfasoval hrábě a pak celý říčný bez sebe bych se vrhl do toho to listí shrabat na velké hromady a ty potom nechat zvesela shnít. Ani nevím co mě to napadlo, ale otevřel jsem si poklopec, abych si ulevil. Už se mi totiž chtělo. Když tu ke mně přistoupil jeden postarší umolousaný pán velice zanedbaného vzhledu a dal mi čelo. Počural jsem se do kalhot, a když jsem i posléze upadl do trávy a hlavou se udeřil o kmen stromu, tak mě ten pán pečlivě prošacoval a ukradl mi všech mých jediných pětadvacet korun a padesát haléřů, které jsem měl. Ale byl ještě natolik slušný, že mi omluvně řekl:
,,Však neboj, stejně jednou dopadneš taky tak jako já!“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tu jeho zarostlou tvář odněkud znám. Ale smrdělo mu strašlivě z podpaží, a tak jsem měl poněkud zpomalený myslící proces. Ale nakonec jsem si vybavil odkud ji vlastně tedy znám. Bylo to z přebalu knihy. Biografie o Charlesi Bukowském. A to jsem si myslel, že už je dobrých deset let, či kolik vlastně, po smrti. Ale někteří lidi mají prostě tuhý kořínek. A nebo jsou někdy až příliš slavní. Sláva je omrzí. I to věčné pronásledování fanoušky a pohodlný život utápěný v penězích a bezbřehé konzumaci kokainu bývá taky často otrava. Ale i když mě ten kretén okradl, což znamenalo, že budu muset jít domů pěšky přes kopce, protože se bojím stopovat. Mi vlastně i docela ta povzbudivá Bukowa slova lichotila. A nakonec jsem to považoval za šťastnou shodu okolností. Takže když jsem se konečně zase tak trochu vzpamatoval, postavil jsem se na nohy. Upravil podle poslední módy a rozhodl se, že budu nejen následovat literáta stoky Ladislava Klímu. Ale že se pro mě stane i nedostižnou modlou právě Charles Bukowski. Měl bych si někde pořídit jeho bustu, abych měl nad čím kloudným masturbovat. Stát se totiž slavným a uznávaným spisovatelem je dřina.
23. října 2004
Chlív out
napísanísané:: 23.10.2004
prečítalo:: 1325 ludí