REAKČNÍ KANALIZACE ŽIVOTA

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Dali se dohromady proto, aby se mohli pohodlně a kultivovaně společensky zabít. Držel jsem jim palce. Čopěl jsem na parapetu za oknem a díval se dovnitř té místnosti. Vypadal jsem docela jako nějaký šmírák, ale oni vypadali ještě hůř. Chlap plešatí, ženská tloustne. Přece to nemůže mít takhle zběsile rychlý spád! Vždyť co nevidět mi zemřou před očima. A tak jsem se rozhodl jednat. Už jsem viděl dost akčních filmů na to, abych dokázal rozbít okenní tabuli skla. Ale namísto toho, jsem se po nápřahu, jen zhroutil z okna. Bylo to naštěstí jen druhé patro, a tak jsem si pouze rozbil hlavu. Pár hodin jsem sebevědomě ležel před vchodem, než přišel jakýsi pes a pomočil mě. Udělalo mi to docela dobře na pleť, a tak jsem se zase postavil na nohy. Ukazováčkem pravé ruky jsem zjistil, že mám díru v hlavě. Ale mozek zdál se nepoškozen. Ulevilo se mi i přesto, že ho vůbec nepoužívám. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych si uvědomil, co tu vlastně dělám. Ale byl jsem poněkud otřesen, a proto jsem si na nic nevzpomněl. Namísto toho jsem se jen poškrábal na pytlíku a vzdychl si. Nevím kolik od té doby uběhlo času, ale jistě dobrých pár minut. Když tu jsem však nečekaně zahlédl prdel mladé holky. Vzdalovala se. A i přesto, že jsem ještě netušil, jak je jen ošklivá. Vyrazil jsem odhodlaně za ní. Konečně jsem měl zase aspoň nějaký smysl života. Ale ztratila se mi za rohem plotu. Když jsem tam konečně přišel já, byla tam asi úplně jiná realita, než když tudy procházela ona. Protože jsem to tu vůbec nepoznával. Ale i přesto jsem usoudil, že učiním krok do neznáma a prožiju nějaké dobrodružství.

Jsem dobrodruh a zbabělec. Vím, že to nejde moc dohromady. Ale myslím, že už jen dvě velké borovičky by vás aspoň trochu nalomili k neotřesitelné víře v má slova. Opravdu jde totiž žít v zbaběle dobrodružné míře. Když jsem ožralý, tak jsem i patřičně drsný. S ničím se neseru a klidně užívám i takovéhle výrazy:

,,Uhni mi z cesty, debile!“

Stojím takhle drze roztřesený před dvoumetrovým fašistou v přiléhavém koženém oblečku. A ještě na poslední chvíli se pokouším zahajlovat. Ale to už reflektuju, že mi z úst vylétl chrup a přilepil se na stěnu. Vypadalo to skutečně odporně. A tak jsem se rozhodl, že ho zabiju. Pod dalším úderem jsem se zhroutil na kolena a divoce zprudka se mu zakousl zkrvavenými dásněmi do koulí. Ale neměl jsem ty zuby. Dorazil mě ranou pěstí do spánku a já zůstal afektovaně s krvácejícím nosem ležet na dřevěné podlaze. Přišlo mi, jako kdybych snad neměl už ani mozek. Ale bral jsem to na lehkou váhu. Takovéhle věci dokážu ignorovat. Když tu ale jakýsi omezenec se mi pokusil několikrát po sobě rozbít nohou židle lebku. Ještě štěstí, že byl tenkrát tak ožralý, že se nedokázal strefit.

Takže jsem si odplivl a dívám se do prázdna. Když tu kdesi v mlze zahlédnu zase na okamžik kousek toho dívčího zadku. Myslím si, že ženská by měla mít boky. Hlavně když to spolu dělají dva zezadu. Ono, ať se je i na co dívat. Člověk pak ejakuluje jedna radost. To jsem to takhle kdysi už hodně dávno dělal s Janou před její sedmdesátiletou babičkou. Která nás u toho hněvivě povzbuzovala svým uondaně nepříjemným stařeckým řevem. Pustila si v rádiu Káju Gotta a sama se jala ukájet jeho hlasem. Rozechvíval ji póry pokožky v jejích četných zažloutlých vráskách, odkud ji v hustých chuchvalcích stékala mazlavě chlípná stařecká vášeň. Kdybych mohl, nechal bych ji v tu chvíli postavit před popravčí četu a zavelel:

,,PAL!“

Ale vlastně to byly jen takové docela obyčejné orgie, ke kterým se přidala nakonec i Janina mladší sestra Pavla. A řeknu vám, ta má teď ve svých šestnácti letech velká prsa jako sloní uši a nosí tak hluboké výstřihy jako sloní chobot. Že když jsem to viděl, neváhal jsem už ani okamžik a začal masturbovat. Řekl jsem ji:

,,Pavli, dívej se na mě, jak hezky si to dělám.“ Ale Pavla mě poslala jen do prdele slovy:

,,Petře, ty jsi vážně úchyl!“

A možná i na tom něco bude. Není totiž první, kdo mi to řekl. Takových protivných lidí jako ona bych na prstech jedné ruky spočítal klidně i dvacet! Ale teď jsem v pohodě. Hledám totiž stále v jiné realitě ten dívčí zadek. Chci se do něj samozřejmě udělat. A co ty, čtenáři, ty nechceš popustit kohoutek své bezuzdné vášně? Jen si klidně ulev a vymrdej si mozek.

17. října 2004

Chlív out

napísanísané:: 17.10.2004

prečítalo:: 869 ludí