k6.sk - literárny server

Už mě to nebaví. Připadám si tak nějak normální. Když ráno vstanu, musím si jít vyčistit zuby. Nebo se z toho snad pominu! Ale včera. Potkal jsem takovou docela dost zvláštní holku. Mohlo ji být patnáct let a vypadala velmi k světu. Sice byla skoro slepá, ale to se dalo přehlédnout. Objednal jsem ji pět velkých boroviček a řekl ji:

,,Na, vypij to.“

Byla u nás totiž zábava. A já si k ní přisedl spíš jen tak z nutnosti. Protože nikde jinde v hospodě už ani nebylo místo. Musel jsem si ji tak trochu zidealizovat. Jinak bych se nejspíš zbláznil. Taky vypadala, že je docela dost chytrá. Měla před sebou na stole otevřenou bibli. Která tak trochu ležela v pivu, ale i přesto stále působila obsažně. A tak jsem se ji zeptal:

,,Ty seš katolička?“

,,Ne, já jsem revmatička,“ odpověděla mi. Pročež mi začala vyprávět cosi o tom, jako že má vodu ve svých rozvrzaných kolenou. Bylo to strašně zajímavé. A tak jsem začal uvažovat nad tím, a co kdybych se teď unudil k smrti? Ale Lojza mi nosil pivo za pivem. Byl jsem šťastný jako nějaké pološílené batole stižené slintavkou. Snažil jsem se velmi komunikovat s lidmi. Ale moc mi to nešlo, protože jsem byl tak trošku přiotrávený.

Našel jsem doma totiž patnáct let staré lepidlo. A byl jsme prostě jen zvědavý, co to se mnou udělá? Ale jen se mi z toho zatočila hlava a já upadl na zem. Ležel jsem na koberci v mrákotách, když tu do mého pokoje vstoupila matka. Doufal jsem, že mě přišla znásilnit. Ale když viděla, že jsem mrtvý. Jenom mi prohledala kapsy a vytáhla si psaníčko drogy. Nebylo toho sice moc, ale stačilo by vás to zabít. Měl jsem však důvěru ve svou matku a byl proto přesvědčený, že se předávkuje. Tak trochu jsem si začal představovat její pohřeb.

Krabičku od sirek jako rakev. A v ní její levá noha, která by se však musela nějakým drastickým způsobem zmenšit. Ale to by už bylo sci-fi. Ale tady se pije pivo a rum. Mrákoty mě ale nakonec přemohly a já jako bych prozřel. Viděl jsem se před sebou. Sice to byla halucinace, ale přesto realita svého druhu. Stál jsem nahý před zrcadlem a připadal si strašně inteligentně. Říkal jsme si:

,,Petře, ty bys mohl jít z fleku studovat vysokou školu.“

Ale učit se je nuda. Lepší přišla mi naprostá svoboda. Oblékl jsem se do svých soc šatů a vyrazil se probudit.

Matka sjela se péčkem. Otevřel jsem oči a uvědomil si, že ještě stále žiju. Měl jsem za tu dobu nevědomí vyschlo v ústech, a tak jsem jen ztěžka polkl hustou slinu. Přičís si ofinu a začal se vzpamatovávat. Když jsem se docela vzpamatoval, všiml jsem si, že mi v kapse kalhot zůstalo ještě pár stovek. Usoudil jsem, že bych se mohl jít zase přiotrávit. Měl jsem zvláštně nenucenou náladu a pod oknem mi tančily dvě malé lesbičky. Milují mě, a proto se předvádí. Když je ale vidím, rozběhnu se před nimi do lesa. Doufám, že najdu nějaké houbičky. Venku prší a já se cítím neskutečně šťastný. V lese je všude opadané mokré listí. Má to barvy a vypadá to debilně. Nevzal jsem si však sebou nic na pití. A tak jsem musel slízat nějaké kapky z toho rostlinného humusu. Byl to slizký chemický déšť. Cítil jsem to, protože jsem se tak trochu sjel. Rozhlížím se po světě a soudím, že ta příroda vypadá fakt strašně. Hlavu mám odjebanou drogama a tady rostou stromy?! Asi jo. Byl jsem zděšený, ale i přesto se tak trochu vzpamatuju a jdu zpátky směrem do civilizace. V kapse mi šustí ty stovky a já netoužím po ničem jiném, než si dát těch svých pár desítek piv. Jsem totiž alkoholik. Ale nepřipouštím si to. Naopak si vytvořím zcela nové iluze. Příjde mi to takhle alespoň zábavné. Život není úplná nuda, i když ho celý ze třetiny prospíte a zbylé dvě třetiny jsou jen čirá okna plné tmy a hloupých otázek: Kde jsem to byl? A co jsem to vlastně dělal?

,,Ostudu.“

Svlékl jsem se v hospodě donaha. A začal provokativně chrastit kostmi. Kdosi mi přinesl plechovku od výborné masové konzervy. Kam mi lidi začali házet peníze. Mysleli si, že jsem prožil koncentrák. Ale byli fakt jen blbí. Myslel jsem, že se z nich pozvracím. A tak jsem si stáhl i slipy. Měl jsem tam delší chrupavku a ta teď hlasitě zapraskala. Lojza mi donesl další pivo a řekl mi:

,,Schovej to.“

Myslel jsem, že se z té jeho drzosti poseru. Ale zachoval jsem jen ledový klid. Protože jsem blbeček. Přijal jsem to jeho pitomé pivo. A ukázal jsem mu fuckáče, aby si nemyslel, že má před sebou nějakého sráče. Ale pár facek to vysvětlilo. A Lojza mě vynesl z hospody. Venku padaly velké kapky deště. Rozrazil jsem svojí malou prdelí kus asfaltu a usoudil v zdrcujícím přívalu vody, že je čas vyrazit se bavit, na vesnický bigbít! Do hajzlu!

17. října 2004

Chlív out

(věnováno Frídě, co je na to bledě, protože se stále směje!)