k6.sk - literárny server

Udeřil jsem ji do hlavy kamenem. Jen to křuplo. Byla to fajn přízemní holka bez velkých ideálů, zato s velkýma očima. Měla je jako dvě duhovky v úplňku. Musel jsem se zamilovat. Nebylo zbytí, i když mi občas z ní bylo k zblití. Měla tělo kulturisty a myšlení pravého nihilisty. Nebyl jsem sice nikdy žádný superman. Ale jazykem jsem ji to udělal jedna báseň. Sice mi to moc nechutnalo, ale bylo mi to stále málo. Měl jsem pojem o sexu. Velice vzdálený. Ale kdybyste viděli to moje zakrnělé párátko, sami byste nevěděli co si s ním počít. Ano, musím si to přiznat. Jsem sexuální ubožák. A tak, ještě dřív, než jsem si stačil uvařit kávu, mi dala kopačky. Napsala mi na lístek:

,,Petře, když ty jsi ale vůl. SBOHEM.“

Pil jsem kávu a plakal do ní. Začal jsem uvažovat o sebevraždě. Ale jsem strašlivě zvrácený. A tak jsem si jen vyhonil. Uchopil jsem pinzetu s lupou a za chvíli jsem byl s tím hotový. Ale teď nevím, jestli to bylo skutečně sperma a nebo jen docela obyčejná moč. Šel jsem proto za maminkou. Chtěl jsem ji požádat o radu. Maminka byla v kuchyni a ležela na stole s roztaženýma nohama. Měla mezi nimi šulina. Je to náš soused Pechal. To je alespoň chlap. Zato já jsem totální sráč. Když jsem viděl toho jeho pyje, jak sebou zběsile mrská, začal jsem uvažovat o homosexualitě. Šel jsem proto urychleně do trafiky, kde jsem se hodné paní trafikantky zeptal:

,,Máte, prosím vás, něco o homosexuálech?“

Ale stáhla přede mnou okýnko. A když jsem se otočil, za mümi zády už na mě čekalo pět chlapů. Zjevně mi chtěli dát přes držku. A tak jsem z kapsy vytáhl slzný plyn. Škoda, že jsem neměl pušku, protože mám tuze dobrou mušku. Někdy si říkám, že by mě docela bavilo zabíjet lidi. Ale asi by to jen nejspíš nakonec byla nuda. A taky bych si pokazil karmu. A tak jsem jim alespoň svojí kudlou odřezal koule, hodil je do odpadkového koše a definitivně je pro život znemožnil. Takovýhle dobytek jako oni, umí stejně tak akorát jen šukat a chodit do práce se flákat. Takovíhle lidi na mě nikdy žádný dojem nezanechají. Jsou šedou skutečností překrásné přírody, která mě tady na vesnici obklopuje. Už si tu pomalu začínám připadat jako zvíře. A snad i proto sním den co den o ženské díře. A tak mě vlastně tato událost před novinovým stánkem docela zkazila průměrný den. A protože jsem měl u sebe tím nedopatřením peněženku, šel sem do nedaleké hospody. Zpít se jako prase, ještě před polednem. Dělám to tak často, neřku-li den co den. Sednu si sám k osamělému stolu. Sednu si až tam, úplně dozadu. Objednávám si pivo za pivem a chlastám jedna dvě. Jenomže hovno snesu. A už po třetím pivu jsem z toho v takovém stresu. Že se musím jí poblít. Ale jako obvykle to nestihnu, takže to myslím doslova. A přitom na ten před nedávnem zrenovovaný hajzl je to jen takový kousek! A když se ještě ke všemu pomočím a podělám. Přehodí si mě nervózně hostinská přes rameno a vynese mě ven. Ležím tam v trávě před hospodou pokaždé jen několik málo hodin. Pak přebrodím řeku a jdu domů.

Doma je to naprostá nuda. A tak si jen trochu opláchnu tvář a jdu do úplně jiné hospody na opačném konci vesnice. Není to taky nijak zvlášť daleko. Normálně bych tam byl za deset patnáct minut běžné chůze. Ale když u “Kotla” na šutru seděla Kostěnka a drtila ve svých prackách okenu. Vypadala úděsně a strašně ji smrděla čurina. Cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek. Ale i přesto jsem se překonal a zeptal se ji:

,,Smím se přidat?“

Kostěnce bude co nevidět padesát let. A jako by měla stále krámy. Jenomže ta kráva je nesmírně lakomá. Zapištěla na mě totiž?

,,Ne!“

A to neměla dělat. Uchopil jsem proto klacek a strčil ji do řeky. Kostěnka neuměla sice plavat, ale nadnášela ji plastová láhev té okeny. Ta jedna svině mi zanedlouho zmizela z dohledu kdesi mezi tamějšími peřejemi. Znechuceně jsem si odplivl a řekl si, že už pro dnešek do žádné hospody ani nepůjdu. Přešel jsem takovou malou pitomou železnou lávku, prošel mezi nízkými dřevěnými domečky, přešel hlavní silnici, vzal to kolem školky a otevřel jsem dveře kostela. Pocítil jsem totiž nutkavou potřebu. Šel jsem do zpovědnice a udělal to. Řekl jsem farářovi úplně všechno! I to, že jsem dneska ráno snídal kočku, která byla sice už stažena z kůže, ale ještě stále žila a mňoukala. No a ten starý prasák mi namísto rozhřešení řekl:

,,Buď mi ho teď okamžitě vyhulíš a nebo na tebe zavolám policii!“

Tehdy jsem ještě nevěděl, že existuje nějaké zpovědní tajemství. A tak jsem poslušně před něj poklekl a pustil se do toho. Strašně mu smrděla předkožka a navíc tam měl celé hory tvarohu a já myslel, že se z toho snad poseru. Ale nakonec se z nás stali dobří kamarádi. Každou neděli pijeme spolu u něj na faře slivovici. Pořídil si taky docela slušnou posluhovačku. Má fajn zadnici. Úplně se v ní celý ztrácím.

16. října 2004

Chlív out