ODPAD PŘIROZENOSTI
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
V trávě leželi nazí odepsaní lidé. Měli bradavky a neukojitelný chtíč vzdorovat svému osudu. Bylo to samozřejmě docela zbytečné. Ti lidi byli skutečně jen na odpis. Nikdo se o ně nezajímal a pro nikoho nic neznamenali. Byli zanedbatelní asi jako nějaká matematická veličina bez vyjádření. A jako by vlastně už ani nebyli... Na louku přijely stroje. Z kovu, umělé hmoty a ze skla. Seděli v nich hezcí roboti s lidskými tvářemi a lidskými údy. Mužům v trávě se ztopořily penisy. Ženám se samou hrůzou scvrkly vagíny. Z reproduktorů na strojích se ozýval melodický příjemný hlas:
,,Uklidněte se prosím, vždyť vás čeká jenom hloupé osvícení!“
Byla to zábava je sledovat. Umírali tam tou nejpitomější smrtí, jakou si jen člověk mohl představit. Stáli jsme se Staňkou za stromem a tiše si masírovali svá přirození. I přesto jaká to celé byla kravina, to bylo vzrušující. Stroje zahájily strašlivý hluk svých motorů. Trošku zatůrovaly a zahaleny v oblak svých výfukových plynů se rozjely udělat svoji práci... Trapně jsem před Staňkou ejakuloval. I přesto jsem na tváři nahodil letargický ruměnec a zeptal se ji:
,,Hej, ty malá čubičko, já už jsem. Tak to bychom mohli jít do hospody. Budeš už taky?“
Staňka vždycky hodně čvachtala, ale taky ji to trvalo zatraceně dlouho. Na to jak měla stále dětsky malá prsa, by se mohla klidně ukojit i dřív. Když tu se z louky ozval nepříjemně strašidelný řev raněné zvěře. Ty stroje porcovaly nahá těla odepsaných lidí na neznatelné kousky. Z kterých se pak vyrábějí výborné sardinky naložené v oleji. Ale to už Staňka konečně hekla rozkoší. Asi k tomu tu krev a mozek skutečně potřebovala. Mně osobně k vyvrcholení už stačí i jen pohled na vybouraná lidská střeva. Ale jsem optimista. A i proto jsem doufal, že konečně teď vyrazíme do té hospody. Jenomže Staňka je malá neodbytná kráva. Ženská musí mít vždycky po svém. A tak jsem ji dal pár facek, aby se už konečně vzpamatovala. Chtěla se jít utopit do rybníku a mě chtěla vzít sebou. Pitomost. Prý s šutrem na provaze kolem krku budem vypadat romanticky! Ale když mi ukázala to své debilně malé ňadro, získala si mé sympatie. Chytli jsme se za ruce a jako dva třináctiletí milenci jsme vyrazili k rybníku spáchat sebevraždu. Beztak se tu už všude nacházel jen těžký vzduch prosycený pachem smrti a rozkládajících se vnitřností. Musel jsem si odplivnout, abych si nezkazil náladu. Staňka se na mě zamilovaně podívala, ale byla to jen obyčejná kurva. A tak jsem se na ni usmál sarkasticky, aby si moc nemyslela. Ale ona byla i přesto šťastná. Zavěsila se mi do ramene a opřela mi o ně i svoji hlavu. Už asi byla zjevně šílená! Protože mi povídá:
,,Peťo, a když nám to vyjde a my zajedeme pod hladinu do bláta blízko sebe, tak se můžeme ještě těsně před věčností spářit. Ty zarveš do mě šulina a já budu vypouštět v pravidelných intervalech bublinky. A třeba si toho i někdo všimne, zachrání nás a my budeme slavní!“
Dostal jsem chuť na borovičku. Představa to sice byla hezká, ale teď už bylo víc než zřejmé, že Staňka blouzní. Vždyť ona ani neví, jestli chce skutečně zemřít! A přitom na takovém rozhodnutí nic není. Ale kdyby neměla takovou prdel, možná bych to nechal být jen tak a uskutečnil to s ní. Ale takhle se mi při pohledu na její zadnici prokrvilo péro a do mozku vehnal pud sebezáchovy. Usoudil jsem, že bude asi nejlepší, když ji namístě zardousím a půjdu do hospody. Už jsem měl docela absťáka a k rybníku to nebylo už právě nejdál. Já měl vždycky ze smrti strach. A tak jsem naposledy políbil Staňku na špičku nosu a začal jsem ji rdousit. Byla chuděra tak bledá, že už opravdu potřebovala vehnat nějakou tu barvu do tváří. Když zemřela, svlékl jsem ji donaha a těsně nad kostrčí jsme ji zády narazil na suchou zlomenou větev jednoho staršího smrku. Vypadala kouzelně, vypadala mrtvolně. Snad i proto jsem si ještě naposledy přičichl k jejímu pohlaví. Smrdělo. Naštěstí do hospody to bylo už jen coby kamenem dohodil. Zapálil jsem si Stařenu a vyrazil po lesní pěšině zpět do civilizace. Nemohu si civilizaci vynachválit. A to i přesto, že stojí za hovno. Ale civilizace je dobrá věc už jenom proto, že nemusím chodit do práce. Spatřil jsem kolonu vraždících strojů. Každý z nich za sebou táhl přívěs plný konzerv se sardinkami. A tohle je ještě lepší než nějaké synteticky nakládané mořské řasy! Hlady neumřem, tak proč být smutný? Otevřel jsem dveře knajpy a šel se posadit jenom proto, abych se mohl zase zpít.
15. října 2004
Chlív out
,,Uklidněte se prosím, vždyť vás čeká jenom hloupé osvícení!“
Byla to zábava je sledovat. Umírali tam tou nejpitomější smrtí, jakou si jen člověk mohl představit. Stáli jsme se Staňkou za stromem a tiše si masírovali svá přirození. I přesto jaká to celé byla kravina, to bylo vzrušující. Stroje zahájily strašlivý hluk svých motorů. Trošku zatůrovaly a zahaleny v oblak svých výfukových plynů se rozjely udělat svoji práci... Trapně jsem před Staňkou ejakuloval. I přesto jsem na tváři nahodil letargický ruměnec a zeptal se ji:
,,Hej, ty malá čubičko, já už jsem. Tak to bychom mohli jít do hospody. Budeš už taky?“
Staňka vždycky hodně čvachtala, ale taky ji to trvalo zatraceně dlouho. Na to jak měla stále dětsky malá prsa, by se mohla klidně ukojit i dřív. Když tu se z louky ozval nepříjemně strašidelný řev raněné zvěře. Ty stroje porcovaly nahá těla odepsaných lidí na neznatelné kousky. Z kterých se pak vyrábějí výborné sardinky naložené v oleji. Ale to už Staňka konečně hekla rozkoší. Asi k tomu tu krev a mozek skutečně potřebovala. Mně osobně k vyvrcholení už stačí i jen pohled na vybouraná lidská střeva. Ale jsem optimista. A i proto jsem doufal, že konečně teď vyrazíme do té hospody. Jenomže Staňka je malá neodbytná kráva. Ženská musí mít vždycky po svém. A tak jsem ji dal pár facek, aby se už konečně vzpamatovala. Chtěla se jít utopit do rybníku a mě chtěla vzít sebou. Pitomost. Prý s šutrem na provaze kolem krku budem vypadat romanticky! Ale když mi ukázala to své debilně malé ňadro, získala si mé sympatie. Chytli jsme se za ruce a jako dva třináctiletí milenci jsme vyrazili k rybníku spáchat sebevraždu. Beztak se tu už všude nacházel jen těžký vzduch prosycený pachem smrti a rozkládajících se vnitřností. Musel jsem si odplivnout, abych si nezkazil náladu. Staňka se na mě zamilovaně podívala, ale byla to jen obyčejná kurva. A tak jsem se na ni usmál sarkasticky, aby si moc nemyslela. Ale ona byla i přesto šťastná. Zavěsila se mi do ramene a opřela mi o ně i svoji hlavu. Už asi byla zjevně šílená! Protože mi povídá:
,,Peťo, a když nám to vyjde a my zajedeme pod hladinu do bláta blízko sebe, tak se můžeme ještě těsně před věčností spářit. Ty zarveš do mě šulina a já budu vypouštět v pravidelných intervalech bublinky. A třeba si toho i někdo všimne, zachrání nás a my budeme slavní!“
Dostal jsem chuť na borovičku. Představa to sice byla hezká, ale teď už bylo víc než zřejmé, že Staňka blouzní. Vždyť ona ani neví, jestli chce skutečně zemřít! A přitom na takovém rozhodnutí nic není. Ale kdyby neměla takovou prdel, možná bych to nechal být jen tak a uskutečnil to s ní. Ale takhle se mi při pohledu na její zadnici prokrvilo péro a do mozku vehnal pud sebezáchovy. Usoudil jsem, že bude asi nejlepší, když ji namístě zardousím a půjdu do hospody. Už jsem měl docela absťáka a k rybníku to nebylo už právě nejdál. Já měl vždycky ze smrti strach. A tak jsem naposledy políbil Staňku na špičku nosu a začal jsem ji rdousit. Byla chuděra tak bledá, že už opravdu potřebovala vehnat nějakou tu barvu do tváří. Když zemřela, svlékl jsem ji donaha a těsně nad kostrčí jsme ji zády narazil na suchou zlomenou větev jednoho staršího smrku. Vypadala kouzelně, vypadala mrtvolně. Snad i proto jsem si ještě naposledy přičichl k jejímu pohlaví. Smrdělo. Naštěstí do hospody to bylo už jen coby kamenem dohodil. Zapálil jsem si Stařenu a vyrazil po lesní pěšině zpět do civilizace. Nemohu si civilizaci vynachválit. A to i přesto, že stojí za hovno. Ale civilizace je dobrá věc už jenom proto, že nemusím chodit do práce. Spatřil jsem kolonu vraždících strojů. Každý z nich za sebou táhl přívěs plný konzerv se sardinkami. A tohle je ještě lepší než nějaké synteticky nakládané mořské řasy! Hlady neumřem, tak proč být smutný? Otevřel jsem dveře knajpy a šel se posadit jenom proto, abych se mohl zase zpít.
15. října 2004
Chlív out
napísanísané:: 15.10.2004
prečítalo:: 1407 ludí