k6.sk - literárny server

Seděli jsme u Kubiců a hulili trávu, když tu Milan zprudka uhodil do stolu a zvolal náruživě se cule na svoji máti:

,,Budoucnost je v plynu!“

Robert ztěžka polkl a pozvedl pravici:

,,Ja woll mein Führer.“

,,Myslím, že už vám to leze na mozek,“ zakroutila hlavou paní Kubicová a zeptala, kdo si dá čaj? Milan se na ni líbezně podíval a řekl:

,,Já nemám hlavu, přišel jsem o hlavu, vůbec necítím svoji hlavu!“ To poslední už řval.

Podal jsem mu ručník, aby se vysmrkal, jenže Milan se jen kousl do prstu, pročež opět zděšeně vykřikl:

,,Samým rozrušením jsem zapomněl, že jsem vegetarián.“

Robert se přidušeně rozchechtal, přičemž si vrazil do břicha kousek vidličky. Paní Kubicová z toho pochopila, že asi chce utopence, zašla tedy do komory a přinesla nám pětilitrovou zavařovačku, v níž plavalo ještě pár pěkných, parádně uleželých kousků. Dostal jsem slinu, zatahal jsem ji za roh sukně a zeptal se, jestli by k tomu neměla i pivo?

,,Bez piva totiž stojí utopenci za nic.“

,,A taky trochu toho chleba by neškodilo,“ vytáhl si Robert kousek vidličky z břicha a už se natahoval po těch utopencích - byl celý lačný.

Milan šel na záchod. Musel. Taky jsem musel. Zaklepal jsem na dveře toalety a zeptal se Milana:

,,Milane, už jsi?“

Zpoza dveří se ale ozývalo jen jakési zvláštní, velmi tlumené mumlání. Otevřel jsem je a přistihl Milana, jak si povídá s prkýnkem. Věděl jsem, že už léta pro něj skládá milostné básně, ale stejně jsem se ho zeptal:

,,Milane, co to děláš?“
Milan ke mně vzhlédl, uprdl se a řekl:

,,Jestli se ti chce, klidně můžeš jít i do koupelky a udělat to do vany.“ Pousmál se a opět se plně započal věnovat prkýnku. Šel jsem se vychcat ven.

Když jsem se vrátil zpátky do kuchyně, přistihl jsem paní Kubicovou, jak divoce tančí, k uchu přitisknutý reprák malého přenosného tranzistoráku, kolem stolu, u nějž seděl Robert, jenž chvatně příborem porcoval utopence, přikusoval chléb a kde se vzal tu se vzal, postávalo před ním i láhvové... A ne jedno. Hned tři! Jenže jaké bylo mé zklamání, Robert si odříhl a já si všiml, že dvě z nich jsou už vypitá. Navíc do kuchyně přišel i pan Kubica, položil nohu do dřezu a se slovy:

,,Už mě ta kurva kulhavá nebaví,“ si ji začal odřezávat narezlou a pravděpodobně i hodně tupou pilkou na železo. Nesnáším pohled na krev, a tak jsem usoudil, že pravděpodobně nastal čas jít domů. Tam si pustím SKINNY PUPY a možná u toho budu troubit i na trubku jazzovou.

V předsíni jsem si obul sněhule a venku mne překvapila vánice. Pod kandelábrem se koulovali nějací důchodci a byli strašně na něco nasraní. Později, co mne zasáhla do hlavy dlažební kostka, jsem si uvědomil, že to nebudou jen tak ledajaké koule. Chytil jsem se za spánek a na pár minut omdlel. Nebylo to ale nic vážného. K životu mne probral jazyk psa. Byl strašlivě ošklivý a vypelichaný. Musel jsem se od něj s odporem odvrátit a nechat kousnout do lýtka. Poté co jsem ho od sebe odehnal, jsem se zase postavil na nohy a trochu se oprášil od vloček. Nebylo vidět skoro ani na krok. Přesto jsem odhodlaně vyrazil vpřed a nosem narazil do sloupu. Bylo ale natolik neblahé počasí a klimatické podmínky, že jsem se jím k němu přilepil. A když jsem se od něj pokoušel odtrhnout, zlomilo se mi levé ucho. Pochopil jsem, že moje situace se stává beznadějnou. Hlavně tehdy, co mi jedna důchodkyně z té hašteřivé bandy koulujících se starců, stáhla kalhoty a druhá mi začala do holých půlek řezat četinou. Začal jsem litovat toho, že jsou vánoce. A od té doby je vlastně ani neslavím. Nakoupím si basu piv a zamknu se v pokoji. Je to taková moje nedobytná pevnost. A udělám to tak asi i letos... FUJTAJXL.

18. prosince 2003

Chlív out