SPLÁCHNĚTE SE DOKUD JE ČAS

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

,,...a pak se pozvracel a spadl pod stůl. Kde hlavou ke všemu rozbil kus podlahy a udělal tím ohromnou finanční škodu.“

Hajzlové, nechtěli mi věřit. Seděl jsem tam včera mezi nimi. Mezi svými přáteli. A ti dobytci se na mě dívali jako na pomatené zvíře. Navíc mysteriózně hrozivá TriTri se svými třímetrovými pažemi se lokálem pohybovala jako zběsilá nymfa a roznášela na obrovském táce piva a borovičky. Mně donesla na tom lesklém podnose všehoschopnou lidskou hlavu. Měla uřízlou lebku a z díry bezedného prázdna ji trčel fialový mozek. Byla u toho připravena ještě stříbrná lžička. Ale to už jsem asi fakt zhulený. Šel jsem se proto neurvale znuděně provětrat ven. Pršelo tam, ale ani to mě neodradilo od toho, abych z kapsy vytáhl dýmku s letošní úrodou. Je to skunk. Škrábe v krku, ale jinak naprosto dokonalá jednoprdovka. Před vchodem tam stojí taková dívka lepých tvarů. Znám ji, kdysi mi zachránila život. Vděčně jsem se na ni usmál. Když tu slyším, jak říká do telefonu:

,,Počkej chvíli, obtěžuje mě tu jakési prase.“

Zatajil jsem dech a zvědavě se rozhlédl kolem sebe. Takže jsem si ani nestačil všimnout, jak mě ta bohulibě sexuálně vyzývavá holka nakopla přímo do koulí. Zaskuhral jsem a z úst se mi při tom vyvalila hustá oblaka omamného dýmu. Pročež jsem svými koleny klesl do takové přívětivé loužičky. Kde jsem si začal připadat jako na opuštěném vratkém voru vprostřed rozbouřeného oceánu. Svět je tak veliký! povzdechl jsem si a nepřál si nic jiného, než aby to celé byla jen docela obyčejná psychóza. Nicméně jsem si odhodlaně dal ještě jednoho menšího práska a zanedlouho se rozkašlal. Ale to už jsem si docela dost živě uvědomoval, že se mi chce močit. Nedaleko byl docela příhodný břeh řeky. Po několika málo vratkých krocích jsem se tam šťastně dopotácel. Chvatně jsem si otevřel poklopec a vystrčil ho na světlo neónů. A už jsem se chtěl do toho pustit, když tu jsem si všiml, že mi ho drží chlap jako nějaké ebenové madlo zábradlí. Funí a šplhá do břehu. Jde vidět, že mu to moc nejde. Asi je ožralý. Sípavě se na mě zahledí, jako kdyby snad mlčky pravil:

,,Pomoz mi chlapče. Pomoz. Už nemám sdostatek sil.“

Ale mé močopudné odhodlání bylo daleko silnější, než nějaký soucit s bezmocně ukňouraným sráčem. Gejzír mých chcanek ho udeřil zprudka do obličeje. Srazilo ho to a on se v návalu hysterické beznaděje skutálel do koryta řeky. Nezabránily mu v tom ani kameny roztroušené meliorace. A jak už jsem říkal, pršelo. Proud řeky se ho jal unášet bezhlavě do temného neznáma - za dobrodružstvím. Vše proběhlo tak rychle, že jsem nezaslechl ani jeho výkřik. Prostě jsem si jen odevzdaně osudu zavřel poklopec a rozhodl se vrátit zpět do hospody. Bylo tam příjemně zahuleno. A seděli tam samí zajímaví lidé. Měli přes padesát let a sledovali hokej v bedně. Večer teprve začínal. Vrátil jsem se zpět ke svým přátelům. Bylo vidět, že mě rádi vidí. Nikdo se sice nechtěl se mnou bavit, a tak jsem alespoň všem skákal do řeči. Nakonec se všichni do jednoho, po asi patnácti minutách, zvedli od stolu a šli si sednout přímo pod televizi, do jámy lvové na druhé straně místnosti. Osaměl jsem, a tak jsem si řekl, proč bych si nedal nohy na stůl. Je to pohodlnější. A ani jsem si neuvědomil, že myšlenka bývá kolikrát rychlejší skutku. A už jsem je tam měl. Takže zanedlouho se přede mnou objevila zpěněná tvář rozrušeného výčepního.

,,Prase!“ povídá. Měl velice květnatý slovník a obrovskou slovní zásobu. Zachoval jsem však klid stoika. Když jde o malichernosti, dokážu být naprosto dokonale nezainteresovaný. Necítím potřebu se zapojovat do běžné konverzace jen tak s leckým. A ke všemu jsem byl tak vyhulený, že jsem si v návalu bezradnosti musel zapálit cigaretu. A potáhnout si. Přepadl mě v tu chvíli panický strach ze smrtelných chorob. A navíc výčepní už domluvil a vrhl se na mě přes desku stolu se zjevným úmyslem mě zardousit. Ale jak říkám, myšlenka bývá rychlejší skutku. Telepaticky jsem ho drasticky srazil ke stropu a usoudil, že bude daleko lepší už asi zaplatit a jít se domů vyspat. Nebylo snad ještě ani jedenáct hodin večer a já si zvolna přestával uvědomovat realitu. Mí přátelé mi nevšímavě pokynuli k odchodu a já si z obavy před nevypočitatelností podzimního počasí přetáhl přes hlavu kapuci mikiny. Noc byla vlažná a vlhká přibližně stejně jako vzrušený ženský klín. Jsem nadšený sexuální maniak. A to byla také má poslední myšlenka toho dne. Mám takový dojem, že jsem se s ní probudil i dnes ráno. Ale taky to mohla být klidně ta pitomá protipožární siréna. Asi zase někde hořelo.

3. října 2004

Chlív out

napísanísané:: 3.10.2004

prečítalo:: 1568 ludí