k6.sk - literárny server

Odjakživa jsem byl hajzl. A nijak se za to nestydím. Vždyť jsem to jenom zdědil po fotrovi. A kdo zná mého otce, ten by se zcela určitě nejraději vrhl na chlast, už jenom proto, že z jeho naprosto znuděného vzezření sálá smrt. Člověk se pokouší před ním utopit v alkoholu a marně zapomenout na jeho podoční váčky. Ale nakonec z kapsy svých riflí vytahuju břitvu a chci si jen afektovaně před celou hospodou podřezat žílu. Starý Pincek ztiší rozžhavenou bednu. Pikola zpozorní a už vytahuje ze somradla divadelní kukátko. Lojza přede mnou hadrem opráší ubrus a přistaví mi tam plechově oprýskaný lavor, přičemž neopomene škodolibě dodat:

,,Tu máš, Petře, a moc u toho necákej.“

Jsou to zmrdi a v napjatém tichu a od cigaret začouzeném prostředí se pojednou ozve strašlivě nepříjemné a neodbytně vtíravé zapraskání kůže. Do prdele, netušil jsem, že je ta břitva tak tupá! Ale to už se ozve můj soused Bušek, který sedí v protější části pajzy, a jenž mě obvykle nazývá Vyjebancem:

,,Ty posratý Měrko! Tys nás ošidil o svoji vlastní krev!!“

A už přes celou místnost putoval vzduchem prázdný krígl. Nebylo myslitelné, aby jej zahodil, kdyby v něm zůstala byť jen jediná kapka pivního moku. Obstarožní karikatura Jamse Bonda se s rachotem svých odporně přestárlých kostí sesypala bezvládně k zemi. Právě, když se mu konečně po několika málo hodinách podařilo dostat z hajzlu, ještě dřív než stačil za sebou zavřít dveře, ho do hlavy udeřil onen vzduchem zmateně se řítící krígl, a tak trochu mu rozdrtil lebku. Ze záchodu se vyvalila hustá koncentrace lidského smradu nažloutlé barvy. Bývalý přeborník v boxu, Mistr Ducháček, stačil ještě z posledních sil zasípat:

,,Ten hajzl se tam byl skutečně vysrat?!“ a omdlel. Sto pětašedesáti kilový Starý Pincek se rozhodl, že ho pomstí. A snad i právě proto tak trochu bezdůvodně rozdrtil o Tulákovu tvář televizní ovládač. Ale to už nedával Lojza. Začal si rvát vlasy z hlavy a zpoza výčepu je rozhazovat po celé místnosti. A když už zůstal docela bezvlasý, jen ze zakrvavenou a ošklivě oškubanou lebkou, vytáhl ze zásuvky paruku a začal s tím nanovo. Přičemž Smrtka se u toho vesele bavil. Rozmařile klepal svými extrémně vystouplými čelistmi. A když se člověk pozorněji zahleděl a měl trochu štěstí, podařilo se mu i uzřít zbytky jeho zkaženého chrupu v propadlých ústech, sestávajícího se ze dvou tří posledních zkažených a vykvedlaných zubů. Opravdu jsem netušil, co jedna taková nevydařená veřejná sebevražda může způsobit za hysterický zmatek. Atmosféra zde nepříjemně zhoustla psychotickými poryvy lidských prdů. Lidé tu halucinovali jako nějaké přestárlé máničky na už předem odvařeném koncertu Plastiků v 70tých letech dvacátého století. Zaklapl jsem proto opět svoji tupou břitvu s leskle oranžovou střenkou, a zastrčil ji zpět do kapsy kalhot. Znechuceně jsem dopil pivo a vrazil panicky Lojzovi ze zduřele obnaženou lebkou do tváře hrst drobáků. Přičemž jsem, už sám jako nějaký malomocný sráč, zaječel do jeho explodujících ušních bubínků:

,,Tu máš, čuráku. Platím dvě piva a malou borovičku.“

Lojza byl spokojený. Konečně jsem totiž odcházel pryč z jeho podniku. Vytratil jsem se do zbytku fragmentární noci, protože na obloze ještě svítily neóny. A u nás v Polance je zhasínají až po půlnoci. Zapálil jsem si Stařenu a ještě přes okno jsem zvenku viděl, jak se Lojza docela proměnil. Úplně se zklidnil a začal všem svým bláznivým štamgastům rozdávat facky. Dal jsem si hluboce rozrušeného šluka a zahleděl se na jeden meteorit, který uvízl v nedaleké koruně stromu. Jež právě vzplála oslňujícími barvami podzimního listí. Spokojeně jsem se usmál a poškrábal se na koulích. Na to, abych šel domů, je ještě příliš brzy a taky jsem naprosto střízlivý. Rozhodl jsem se, že ještě zajdu za Marií. To je jedna taková místní děvka. Smotnu ji špeka, ona si stáhne kalhotky, automaticky se zapne příjemná atmosférická hudba s decentním přítmím toxicky omamných svíček a tělesná láska může začít. Je ji sice teprve dvanáct let, ale už vypadá jako rozená otrokyně.

26. září 2004

Chlív out