VZHŮRU NOHAMA
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
Jsem prase. Seděl jsem s ženskýma a jedl pizzu. Odpadávaly mi toho z úst celé kusy. Přímo na podlahu, kde se to nelíbilo obsluze. Ale já byl ožralý a veselý. A tak jsem si jen bodře odříhl tomu hezkému blonďatému pinglovi do tváře. Oslovil mě:
,,Hajzle!“
,,Ano,“ souhlasně jsem zamrčel srozumitelností sobě vlastní. ,,Všechny věci by se měly nazývat svými pravými jmény.
Tak třeba inzerent není inzerát a naopak. A nebo taková opice se ani zdaleka nepodobá člověku a přesto vám klidně mohu říct:
Vy jeden orangutane! A protože jste jistě vzdělaný a kultivovaný člověk, tak mi jistě namítnete, že orangutan není přeci žádná opice, nýbrž lidoop! Já se na vás dosraně usměju a řeknu, že když má člověk delírku, tak mu i z ledačehos vzejde blecha.“
Holky se jedna podruhé začínaly počurávat smíchy. A tak na podlaze začalo vznikat další zajímavé svinstvo. Já osobně tomu říkám akční umění. A nám třem, akční umělci. Jsme bohem zapomenutí lidé, štěstěnou políbeni na prdel, udatně mrháme své životy v přelidněném prázdnu a demaskujeme skutečnost, že se jen vlastně po celou dobu flákáme od ničeho k ničemu. A to už se to jedno dvě pivka, či litránek vína dá pochopit. Čučo působí blahodárně na lidskou duši. Rozehřívá jí a vleje to do vás i kus nezaměnitelného pravého optimismu. Zoceleného neprůstřelnou nadějí do budoucna. Kolikrát mě postihnou takové malomyslné vize, že se jako zítra probudím a budu bohatý a nahatý stát zavřený v kobce pro osamělé duše v blázinci nedaleko Prahy. Stojím tam o samotě a sleduji skrze takové malé a zamřížované okýnko realitu tam venku. Jsem šťastný a v kapse mi chrastí cigarety, i když to jsou jen samé nedotípané vajgly sesbírané ze země. Takže se není čemu divit, že mi občas vzplane určitá část oblečení. Takže při takovýchhle vizích mě nemůže nějaký pingl ohrozit, a už vůbec ne vystrašit. I když vypadá sexy, ale udělal by chlapec líp... A to už říkám zase nahlas:
,,Nosili by tanga,“ onikám tomu barbarovi se zduřelými svaly a pěnou kolem úst. ,,Tak by dozajista vypadali líp. A já bych je mohl klidně štípat do prdýlky bez časového limitu. Možná by vám i časem odumřela a upadla by. S řinčením zbraní středověkých rytířů dobývajících prázdnou, holou a nekonečnou poušť, se rozplácne o podlahu. A již více nikdy se nevzbrchá. A takový homosexuál bez půlky zadečku. Ten nemá u mě úspěch. A jak já mohu tedy po pravdě vědět, že mají obě půlky a nejen jednu, když tolik zarputile trvají na džínsách. Copak se takhle chová obsluha k hostům!
Zavolejte mi šéfa!“ křikl jsem nakonec na jednu omluvitelně půvabnou servírku. Už jsem byl rozhodnutý, že z tohohle podniku odejdu tedy určitě bez zaplacení a nebo se nechám klidně vyrazit policí a násilím! Nejsem přece žádný troškař.
Někdy mne samotného překvapí, že se tak zčistajasna a bezdůvodně dokážu rozčílit. A i přesto, že jsem nevyvratitelný cholerik, jsem jinak tuze náramně tichý a klidný člověk. Který se jen tak mimochodem vyváženě dennodenně zpíjí do němoty. Ještě, že tu jsou alespoň ty moje dvě akční umělkyně. Kdyby se tak levně neprodávaly, při dnešních cenách alkoholu a tabáku, bychom se snad musili spokojit z čistou vodou nevyčíslitelné hodnoty a chlebem, který bychom ale klidně raději zaměnili za bůček s rohlíkem. A ta drzá osoba obsluhujícího personálu si tu stojí jako nějaký solný sloup s vytřeštěnou hubou. Ano, chrup má docela hezký. A snad i právě proto vytahuji Jitce z kapsy peněženku. Poprosím Katku, aby se šla za mě vymočit. A já mezitím platím útratu. Říkám mu:
,,To je dobrý.“ A strkám mu na tác s účtenkou tři tisíce. Pročež znuděně odcházím z tohoto smrdutě snobistického brlohu, kterému se má snad správně maloměstskou hantýrkou říkat:
PŘÍŠERNĚ DRAHÁ RESTAURACE!
Vždyť i Cikáni tam chodí jen, pokud jsou od hlavy k patě dolepeni zlatem, stříbrem a diamanty. Držím drze ty své holky za zadky a nadšeně si nechávám odstávat ztopořené péro. Žaludem pak vyvracím dveře z pantů. A s rachotem tříštícího se skla, za doprovodu děvek, se znovu vracím do hluku Smrduté ulice. To je taková moje oblíbená městská část. Ztěžka polknu hrudku prachu. A vdechnu první jedy. Řeknu si:
,,A kurva, ten život už zase začíná!“
18. září 2004
Chlív out
,,Hajzle!“
,,Ano,“ souhlasně jsem zamrčel srozumitelností sobě vlastní. ,,Všechny věci by se měly nazývat svými pravými jmény.
Tak třeba inzerent není inzerát a naopak. A nebo taková opice se ani zdaleka nepodobá člověku a přesto vám klidně mohu říct:
Vy jeden orangutane! A protože jste jistě vzdělaný a kultivovaný člověk, tak mi jistě namítnete, že orangutan není přeci žádná opice, nýbrž lidoop! Já se na vás dosraně usměju a řeknu, že když má člověk delírku, tak mu i z ledačehos vzejde blecha.“
Holky se jedna podruhé začínaly počurávat smíchy. A tak na podlaze začalo vznikat další zajímavé svinstvo. Já osobně tomu říkám akční umění. A nám třem, akční umělci. Jsme bohem zapomenutí lidé, štěstěnou políbeni na prdel, udatně mrháme své životy v přelidněném prázdnu a demaskujeme skutečnost, že se jen vlastně po celou dobu flákáme od ničeho k ničemu. A to už se to jedno dvě pivka, či litránek vína dá pochopit. Čučo působí blahodárně na lidskou duši. Rozehřívá jí a vleje to do vás i kus nezaměnitelného pravého optimismu. Zoceleného neprůstřelnou nadějí do budoucna. Kolikrát mě postihnou takové malomyslné vize, že se jako zítra probudím a budu bohatý a nahatý stát zavřený v kobce pro osamělé duše v blázinci nedaleko Prahy. Stojím tam o samotě a sleduji skrze takové malé a zamřížované okýnko realitu tam venku. Jsem šťastný a v kapse mi chrastí cigarety, i když to jsou jen samé nedotípané vajgly sesbírané ze země. Takže se není čemu divit, že mi občas vzplane určitá část oblečení. Takže při takovýchhle vizích mě nemůže nějaký pingl ohrozit, a už vůbec ne vystrašit. I když vypadá sexy, ale udělal by chlapec líp... A to už říkám zase nahlas:
,,Nosili by tanga,“ onikám tomu barbarovi se zduřelými svaly a pěnou kolem úst. ,,Tak by dozajista vypadali líp. A já bych je mohl klidně štípat do prdýlky bez časového limitu. Možná by vám i časem odumřela a upadla by. S řinčením zbraní středověkých rytířů dobývajících prázdnou, holou a nekonečnou poušť, se rozplácne o podlahu. A již více nikdy se nevzbrchá. A takový homosexuál bez půlky zadečku. Ten nemá u mě úspěch. A jak já mohu tedy po pravdě vědět, že mají obě půlky a nejen jednu, když tolik zarputile trvají na džínsách. Copak se takhle chová obsluha k hostům!
Zavolejte mi šéfa!“ křikl jsem nakonec na jednu omluvitelně půvabnou servírku. Už jsem byl rozhodnutý, že z tohohle podniku odejdu tedy určitě bez zaplacení a nebo se nechám klidně vyrazit policí a násilím! Nejsem přece žádný troškař.
Někdy mne samotného překvapí, že se tak zčistajasna a bezdůvodně dokážu rozčílit. A i přesto, že jsem nevyvratitelný cholerik, jsem jinak tuze náramně tichý a klidný člověk. Který se jen tak mimochodem vyváženě dennodenně zpíjí do němoty. Ještě, že tu jsou alespoň ty moje dvě akční umělkyně. Kdyby se tak levně neprodávaly, při dnešních cenách alkoholu a tabáku, bychom se snad musili spokojit z čistou vodou nevyčíslitelné hodnoty a chlebem, který bychom ale klidně raději zaměnili za bůček s rohlíkem. A ta drzá osoba obsluhujícího personálu si tu stojí jako nějaký solný sloup s vytřeštěnou hubou. Ano, chrup má docela hezký. A snad i právě proto vytahuji Jitce z kapsy peněženku. Poprosím Katku, aby se šla za mě vymočit. A já mezitím platím útratu. Říkám mu:
,,To je dobrý.“ A strkám mu na tác s účtenkou tři tisíce. Pročež znuděně odcházím z tohoto smrdutě snobistického brlohu, kterému se má snad správně maloměstskou hantýrkou říkat:
PŘÍŠERNĚ DRAHÁ RESTAURACE!
Vždyť i Cikáni tam chodí jen, pokud jsou od hlavy k patě dolepeni zlatem, stříbrem a diamanty. Držím drze ty své holky za zadky a nadšeně si nechávám odstávat ztopořené péro. Žaludem pak vyvracím dveře z pantů. A s rachotem tříštícího se skla, za doprovodu děvek, se znovu vracím do hluku Smrduté ulice. To je taková moje oblíbená městská část. Ztěžka polknu hrudku prachu. A vdechnu první jedy. Řeknu si:
,,A kurva, ten život už zase začíná!“
18. září 2004
Chlív out
napísanísané:: 18.9.2004
prečítalo:: 1390 ludí