GÉNIUS VRACÍ ÚDER

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Spadl jsem do kádě s vápnem. Byl to osvěžující a ponižující pocit plný tragikomických následků. Když jsem odtamtud sám a bez pomoci vylezl, zjistil jsem, že jsem tak trochu rozežraný, ale jinak jsem se cítil fajn. Pár dělníku si o mě v prvním návalu starostlivosti típlo i nedopalky svých rozkouřených cigaret v domění, že už jsem mrtvý. Ale já se na ně jen přívětivě zazubil a výstražně zarachotil kostmi. Měl jsem je nezvykle vystouplé. Místy mi dokonce překrývaly i pokožku. Já věděl, že nemám do té práce chodit. Věděl jsem to už od základní školy, kdy jsem se před paní učitelkou rýpal rebelantsky v nose. Jenomže paní učitelka neměla pražádný smyl pro revoltující a nevybouřené mládí. Navíc byla zapřisáhlou hygieničkou. Udeřila mě. Jednou, dvakrát, třikrát. Dokud mi namísto šušňů z nosu nelezla krev. Ke všemu se mi i škodolibě vysmála. V ruce si přitom pohrávala s mými dvěmi předními vyraženými zuby a já od té doby tak trochu šišlal a měl z toho spoustu různorodých komplexů a traumat. Neměl jsem štěstí na ženy.

Vždyť i do této rachoty mě vyhnala žena. Moje družka. Prý abych zabezpečil rodinu. Přitom se sama celé dny válela na pohovce, jedla čokoládu a dívala se do prázdné televizní obrazovky, protože nám v bytě nešel proud. Nohy doširoka roztaženy, ukájela se kartáčem na mytí hrnců. Naše jediné děcko vyměnila na černém trhu za štangli docela obyčejného salámu a mně pak do ruky vrazila jen ušmudlané montérky, a prý abych si našel místo. Kdybych od ní dostal alespoň jedno mizerné kolečko toho salámu. Ale vytkla mi, že už od pohledu jsem rozený vegetarián. A tak jsem skončil na stavbě masokombinátu. Nebyl jsem šťastný, ale když jsem stál u míchačky, cítil jsem se svobodně. Avšak jen do té doby, než mi do ruky vrazili lopatu a něco na mě mluvili. Uvědomoval jsem si moc dobře, že ničemu z toho, co mi říkají, nerozumím. Ale abych vypadal zaujatě danou problematikou, zapálil jsem si Startku a zasnil se.

Vzpomněl jsem si na to krásné letní odpoledne, kdy jsem na ulici našel svoji překrásnou životní družku. Nikdy jsem ani pranepatrně nedoufal v to, že mi bude dopřáno nalézt takovou volně vyskytující se obezitu. Divil jsem se, že ji ještě nikdo neopíchal. Asi jsem byl první. Ležela nahá na chodníku. Mohla mít tak stodvacet pět kilo. V jedné ruce třímala rozpitého lahváče a v druhé rozkousanou slaninu. Strašlivě slintala. Měla kolem sebe ošklivou kaluž plnou mastnoty a zbytků jídel. Ale ani tento nadmíru odpudivý výjev mi nezabránil v tom, abych si rozepl poklopec a zajel do ní. Poznal jsem, že je to ona, láska. Protože jsem se v ní na tuze krátkou dobu cítil v naprostém bezpečí a dobře. Šišlal jsem ji do ouška něžnosti, komplimenty a lichotky. A ona se mi za moji snahu velkoryse eroticky odříhla do obličeje. Omdlel jsem.

A když jsem znovu přišel k sobě, zjistil jsem, že jsem manžel, držím v rukou prosklenou dřevěnou skříňku a stojím v našem novém bytě bez elektřiny. Ona se už tenkrát válela na pohovce, jedla čokoládu a dívala se do prázdné obrazovky, jenom s tím rozdílem, že tam byl ještě někdo. Alois. Naše tlusté dítě. Často jsem byl na pochybách, jestli to je skutečně člověk, protože když se napřímil, vypadal skoro jako můj dědeček těsně před tím, než zemřel.

Ale už jsem musel típnout tu cigaretu, protože mi začínal hořet prst. Předák mě poplácal starostlivě po rameni a já spadl do té kádě s vápnem. Toho dne jsem se z práce ubíral přímo na nemocenskou. Doma mě uvítal strašlivý puch. Jenom co jsem v zámku zarachotil klíčem a poté vyrazil dveře, vyvalilo se z bytu roztodivné hmyzí hejno. Bylo tam tolik broučků, které jsem nikdy před tím v životě neviděl, že jsem se bál jestli to není čistě jen moje halucinace. Ke všemu jsem se začínal obávat nejhoršího. A když jsem přistoupil blíž k pohovce, prostoupil mě blahodárný pocit velkolepé radosti a štěstí. Moje družka praskla. Ten salám, který vyměnila na černém trhu za naše dítě, byl pravděpodobně zkažený. Ona se jím jako obvykle přejedla a to ji nafouklo. A pravděpodobně jak se asi nejspíš snažila mermomoci uprdnout, aby uvolnila nahromaděný bioplyn natlakovaný v ní jako v nějaké přetlakové nádobě, tak explodovala. Všude kolem ní se tu povalovaly střeva a ostatní vnitřnosti. Též jsem si všiml, že povážlivě zhubla. Ale už jsem na nic nečekal a udělal to, co jsem měl udělat už dávno. Vytáhl jsem z komory kanistr benzínu a celé to tu podpálil. A se slovy:

,,Aštalavišta bejby,“ jsem se vyřítil na chodbu, seběhl po schodech a utíkal do lesa. Cítil jsem nutkavou potřebu sžít se opět s přírodou. Živit se kořínky, bylinami a různorodými bobulemi. Cítil jsem, že mým skutečným životním posláním je tančit nahý na lesní mýtině a znásilňovat neopatrné houbaře.

28. srpna 2004

Chlív out

napísanísané:: 28.8.2004

prečítalo:: 922 ludí