UMUČENÍ PANA TADEÁŠE

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Pan Tadeáš byl lidumil, a proto musel zemřít. Přemek se domluvil s několika kamarády a dali si krupičnou kaši, aby se posilnili před akcí. Když se najedli, začali po sobě házet jogurtem. Byla to veliká švanda. Poté znaveni, upadli do kómatu. Kdosi neznámý přišel a ve spánku jim vyoperoval životně důležité orgány, které pak prodal výhodně na černém trhu. Nebyl to nikdo jiný, než náš lidumil, pan Tadeáš. Když jsem nalezl své zničené kamarády, dostal jsem hysterický záchvat smíchu. Přesto jsem se rozhodl své kamarády pomstít. Naskočil jsem na koloběžku a rozhodně vyrazil do města. Věděl jsem totiž, že pan Tadeáš bydlí právě někde tam. Chtěl jsem ho požádat o radu a pomoc. Slyšel jsem o něm moc dobrého a sám jsem byl velmi neschopný. Trvalo to tři dny, než jsem našel jeho byt na jednom panelákovém sídlišti. Představoval jsem si, že je daleko bohatší. Představoval jsem si ho ve vile, jak svůj život marní v přepychu, ale namísto toho jsem se ocitl před dveřmi bytu kategorie 2+1. Neohrabaně jsem zazvonil. Moc jsem si nevěřil, takže se mi podařilo strhnout si nehet prstu. A právě když jsem nejvíc krvácel, otevřel mi dveře pohledný bělovlasý stařík. Vypadal tak na šedesát, ale klidně mu mohlo být i sto let. Nedůvěřivě se mě chraplavým hlasem zeptal:

,,Copak si přeješ, mladéj?“

A tak jsem se mu se vším vyzpovídal. Padl jsem na kolena a obejmul jeho smradlavá stehna. Samotného mě moje vyprávění dojímalo k smrti, a tak jsem se dal do srdceryvného pláče. Jenomže jsem se začínal pozvolna tak trochu dusit. Snažil jsem se mu podívat do očí, jestli náhodou k obědu nepozřel olomoucké syrečky, ale byl jsem už příliš nízko. Pan Tadeáš se ještě chvíli tak na mě podezřívavě díval a poté mi položil otázku. Zeptal se mě:

,,Chlapče, máš ještě ledviny?“ Netušil jsem, že asi tak před patnácti minutami dostal novou objednávku, a tak jsem jen důvěřivě přikývl. V jeho očích se objevil na krátkou dobu záblesk ziskuchtivosti, kterého jsem si měl varovně povšimnout, ale uchlácholil mě jeho měkký a podmanivý hlas. Řekl mi:

,,Tak pojď dál. Netušil jsem, že máš takové problémy. Rád ti od nich pomůžu.“ A uvedl mě do kuchyně, pročež dodal: ,,Zatím se pohodlně usaď, sžij se s prostředím, hlavně pak se stolem. A já si mezitím skočím vedle připravit nářadí.“

,,Jaké nářadí?“ zeptal jsem se překvapeně. ,,A k čemu, já potřebuji v prvé řadě utěšit a poté i poradit, jak se pomstít tomu člověku, co tak ošklivě, a nebojím se užít výrazu, natrvalo znehodnotil mé kamarády... Vždyť oni už ani nedýchají!“

,,Na pomstu se vyser, chlapče. Ta k ničemu není a ani nikdy nebude. Není to víc, než jen lidský chtíč pro sebeukojení prvotního hříchu, nasazující si masku anděla stupidní vendety. Zapomeň na to, zákon kauzality je neúprosný. A jak říkával náš kdysi společný známý, Klíma z Leskovce: A stále se točí.“ Pročež odešel do vedlejší místnosti, odkud jsem zaslechl tichý a zlověstný kovový zvuk o sebe narážejících, pravděpodobně těch jeho, nástrojů.

Už se mi to téměř vykouřilo z hlavy. Teprve až teď ta jeho poslední poznámka mi dala upamatovat si toho, že jsem kdysi skutečně Klímu z Leskovce znal. Byl to velice zvláštní člověk, který se pro borovičku dal klidně s vámi do řeči a jehož ale nakonec přibližně před sedmi lety sežraly v jeho vlastním domě myši. Příliš je rozmazloval. Ale to už se vrátil zpět do kuchyně pan Tadeáš. Nevěnoval jsem mu však přílišnou pozornost, protože jsem byl zamyšlený. Přistoupil ke mně a s úsměvem na rtech se mě zeptal:

,,Doufám, že mě chlapče omluvíš, je to přeci jen moje práce. Ale nebude ti vadit, když tě teď zabiju?“

Stačil jsem se ho jen zeptat:

,,Co to prosím?“ Ale to už mi hrdlem projela čepel jeho dlouhého a ostrého kuchyňského nože. O zbytek následujících věcí jsem se již přirozeně nestaral. Ale i tak si posmrtně troufám soudit, že jsem skončil úplně stejně jako moji kamarádi. V nebi. A heleďme se, támhle vidím pod jabloní kouřit boha hašiš. Tak zatím, děti, jdu se zjedovat.

26. srpna 2004

Chlív out

napísanísané:: 26.8.2004

prečítalo:: 770 ludí