k6.sk - literárny server

Usmála se na mě, až jsem zbledl hrůzou. Poté jsem ucítil jakýsi pohyb v kalhotech. A už jsem se neubránil tomu, abych ji řekl:

,,Miluji tě, lásko. Miluji tě až za hrob.“

,,Tak fajn, půjdem na hřbitov.“

Chytli jsme se za ruce, až mě zamrazilo. Nebylo to daleko. Ale byla tma. Svítily jen neóny. Stáli jsme před kostelem. Foukalo a farář za sochou Ježíše přibitého hřeby ke kamennému kříži vdechoval toluen. Vypadal příšerně zažloutle. Měl svraštělou kůži a patrně i velmi vysoký intelekt. Ale my si ho nevšímali, neměli jsme čas. Strčila do mě a skoro táhla za sebou. Tenkrát jsem ještě hodně šmajdal. Měl jsem po úrazu. Když jsem šel střízlivý přes koleje, zlomil jsem si obě nohy. Nebyl jsem zvyklý chodit přes koleje střízlivý. A abych od té doby vůbec chodil, musel jsem být neustále pod vlivem alkoholu. Řekl jsem ji proto:

,,Prosím tě, počkej chvíli, dám si jenom hlta rumu.“

,,A dáš mi taky?“ zeptala se a frivolně se ke mně přitočila. Mrštným pohybem mi vyrvala láhev tuzemáku z ruky a celou ji vypila. Docela ji to zřídilo. Ale co mám říkat já? Úplně střízlivý. V mé hlavě zavládl zmatek a nepochopení. Musel jsem si ji přehodit přes rameno. Bylo po dešti a asfalt byl tedy studený. Naštěstí nedaleko hřbitova byly křesťanské záchodky, kam chodili běžně hašišáci hulit trávu. Doufal jsem, že tam teď nebudou.

Nebyli tam, jenom na podlaze se válela velice tlustá a ohromně ošklivá křesťanka. Vypadala na čtyřicet a velmi strhaně. Z šatů měla nesourodé cáry a z každé ruky ji čouhalo po inzulínce. Nezvykle obézní pikařka, pomyslel jsem si a překročil její bezvládné tělo. Chtěl jsem se totiž se svojí láskou dostat co nejrychleji na prkýnko. Markantně mi ubývalo sil. Ale byl jsem tolik zamilovaný. A když člověk plane láskou, udělá pro toho druhého cokoli, ale jen v mezích možností. Uklouzl jsem totiž na hovnu a upadl. A o roh jedné vystouplé kachličky jsem si rozbil hlavu a ztratil vědomí. Od toho okamžiku si už nic nepamatuji. Nevím co se dělo, ani kam se vytratila moje nová láska. Když jsem znovu přišel k sobě a otevřel oči. Zjistil jsem, že je ráno. Nevěděl jsem sice co je to přesně za den, ale byla na mně jinovatka. Vycházelo Slunce, ale brzy je zakryly husté chuchvalce mračen. Ozvaly se zvony, jako by začínala bohoslužba. Možná bude neděle, vrtlo mi hlavou a postavil jsem se na nohy. Hlava mě stále bolela, ale ne natolik, abych si nepovšiml, že ne právě vábně zapáchám lidským exkrementem. Přistoupil jsem k umyvadlu rozhodnut podstoupit tu nejnutnější hygienu, abych zpět mezi lidi nevstoupil jako prase. Měl jsem sice vůči lidem averzi, ale nechtěl jsem to dávat najevo. Pak jsem si vzpomněl na tu tlustou narkomanku. Hledal jsem ji všude, ale stejně jako má láska se kamsi vypařila. Navíc jsem stále nelibě voněl. Nešlo se toho zbavit. Nešlo víc udělat. A nebyl taky důvod tu i nadále setrvávat. Venku to sice bylo depresivní, ale tady se každou chvíli dalo očekávat, že se to tu zaplní dochcanými a dosranými křesťany, kteří se tu příjdou občerstvit borovičkou a nebo zelenou během farářova kázání. Ale byl jsem tak nechutně střízlivý, že jen co jsem vyklopýtal z těch toalet na silnici, zakopl jsem a rozbil si nos o tvrdou vozovku vedoucí ke hřbitovu. Všiml jsem si, že tam právě nesou rakev. Ale pak mi můj výhled nečekaně zastínil pohled nějaké babičky. Byla čistě oděna do černého a voněla smrtí. Mohlo ji být tak šedesát let. Pohladila mě po mé zakrvavené tváři a řekla:

,,Ty jsi mi to ale hezký chlapec. Pojď, se mnou ti bude dobře.“

,,Jak dobře a proč bych měl s vámi někam jít? Jste mi odporná a navíc na mě příliš stará. Já nejsem žádný gerontofil, jedině, že by jste si to dobře zaplatila, a i tak bych to musel ještě uvážit.“ Všiml jsem si, že při každém slově mi z úst vypadne jeden zub. Začínaly mi docházet slova. A babička byla stále stejně neodbytná a daleko silnější než já. Uchopila mě něžně do náruče, políbila sladce na čelo suchými rty a zvolna mě nesla směrem k rakvi. Prodírali jsme se mezi pozůstalými jako bychom byli duchy. Nijak jsem se tomu nedivil. Na podobné věci jsem byl zvyklý, když jsem si vzal LSD, ale co mě mohlo dosrat, bylo, že v té pitomé rakvi už někdo ležel! Ke všemu to byl úplně cizí člověk. A ta babka si jen řekne:

,,A sakra, chlapče. To bude nejspíš nějaký omyl.“ A hrubě se mnou flákne do kontejneru, kam se házejí suché pohřební věnce a nepoužitelné kosti mrtvol. A kde jsem se i následující den ráno probudil s tak otřesnou kocovinou. Měl jsem totální okno. Jen vedle mě se válela nějaká polonahá holka. A vypadla úplně vymrdaně... Doufám jen, že to není moje práce, řekl jsem si a snažil se dostat pryč.

24. srpna 2004

Chlív out
(věnováno josefk-ovi)