UHRANČIVĚ PRÁZDNÁ PRKENICE

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Jednou v noci jsem sestoupil do sklepa. Po schodech to šlo hladce, ale podlaha byla kluzká. Upadl jsem. Ale nic se mi nestalo. Jenom jsem se cítil naprosto znuděný. A tak jsem tam zůstal ležet. Uběhlo několik dní a nuda mě stále nepřecházela. Jenom sem se stačil pochcat a posrat. A tak jsem alespoň podlehl tomu pokušení a znovu se postavil na nohy, a opět jak jinak, uklouzl. Vzhledem k tomu, že jsem to však předpokládal, na celou věc jsem s okamžitou platností rezignoval, zavřel oči a usnul.

Probudila mě bolest. Do mého obnaženého erotického lýtka mě kousl potkan. Zabil jsem ho jedinou ranou pěstí. Měl jsem štěstí, sice se mi dostala do nohy infekce, ale aspoň jsem měl co na jídlo. Napřed jsem z něj vysál krev, poté mu ukousl hlavu, zuby ho obratně stáhl z kůže, tu jsem si přiložil na ránu, která mezitím divně zezelenala, a potkana samotného jsem hltavě pozřel. Chutnal mi skoro jako větrník z cukrárny. Masíčko bylo tuhé a kostičky hezky křupaly. Tak trochu mě začala dokonce přecházet i ona chronická znuděnost. A proto mě nijak nepřekvapilo, že když do sklepa vstoupila máti pro zemáky, spatřila mě tam a řekla:

,,Ahoj Peťo,“ že jsem ji odpověděl:

,,Nazdar matko, brzy asi chcípnu. Tak mě prosím potom polij petrolejem a spal mé ostatky v naprosté anonymitě. Nechci do země putovat v nějaké pitomé rakvi. Není to estetické. Není to košér, a ještě by tak z toho na mě padla deprese... Jo, můj popel můžeš použít na rostlinky. Doufám, že si pak vyhulíš mozek tak dokonale, že konečně nalezneš toho svého boha.“

Od dětství jsem měl vůči němu averzi. Nebyla získaná, ani zděděná. Vnutila mi ji právě matka. A to jenom proto, že chtěla, abych s ní na dušičky chodil na hřbitov pochcat a dosrat hrob našich předků. Což by mi samo o sobě nedělalo zase až tak velké potíže. Mí předci byli stejně jen ubozí obyčejní lidé bez kapky fantazie. Navíc pracovali, vydělávali peníze. Jenomže matka mi pokaždé na cestu dala kolem krku ostnatý obojek, přivázala si mě na řetěz a mlátila mě důtkami. Musel jsem jít na hřbitov nahý a po čtyřech. Ke všemu mi na záda přilepila svíčku. Ta hořela a žhavý vosk mi působil ošklivé popáleniny a bolest. Taky ji nikdy nezapomenu, že mě nechala vykastrovat. Pokaždé mi jen jako omluvu a zároveň i zdůvodnění tohoto svého výsostně odporného činu tvrdila:

,,Petře, sex je natolik krásný, že je naprosto zbytečné, aby ses nad tím vůbec kdy a jakkoli pozastavoval. Uvědom si, že jsi génius a máš tedy právo na to si život dokonale a patřičně protrpět. Již v genech jsi po nás zhýralý jako nějaké podsvinče hodné tak akorát porážky.“ A udělala jen šmik šmik a šulin i s koulemi byl pryč. Tehdy jsem přišel o své ideály a začal brutálně zabíjet brouky. Dokonce i má genialita se kamsi nenávratně vytratila. Ale já vůbec pochyboval o tom, že kdy existovala. Chodil jsem do zvláštní školy a holčičky se mi posmívaly, protože jsem byl v dětství příliš hezký. Často mi říkávaly:

,,Zrůdo, vypadáš jako učiněný anděl.“

A stačilo jen, abych se trochu začervenal a paní učitelka už chtěla, abych ji vylízal pipku s odůvodněním:

,,Měrko, tvoje hlava vypadá úplně jako dokonale prokrvený žalud.“

Tak proč bych po tom všem nemohl uhořet? Jenomže moje matka je krutá. Celého mě potřela medem, a pak na mě vypustila celou skleněnou zavařovací sedmičku plnou mravenců, které jen tak porůznu posbírala venku. S námahou a pečlivostí. Vybírala jen ty menší kousky, dělníky. Vždycky jsem opovrhoval pracujícím lidem. Velice často se totiž chovají jako hyeny. Poslední slova, co jsem od matky slyšel, byla:

,,Peťo, uhořet by byla pro tebe příliš neuspokojivá smrt. Vem si to prakticky. Takhle si to alespoň víc užiješ. A hlavně, potrvá to daleko dýl. Však víš přeci moc dobře, jaké máš povinnosti k lidstvu a nebo snad ne?“

,,Ano, matko. Já vím, jsem ten génius.“

,,No tak vidíš, chlapče, jak jsi jen neskonale chápavý.“ A moje matka zabouchla za sebou dveře. Nechala mi však rozsvíceno, abych na sebe v posledních okamžicích svého života viděl.

21. srpna 2004

Chlív out

napísanísané:: 21.8.2004

prečítalo:: 1455 ludí