BESTIALITA UKRYTÁ VE STÉBLE TRÁVY

autor:: Láva Pšouk

rubrika:: poviedky

Otas si zlomil nohu. Vstal ráno z postele, uchopil cihlu co mu ležela na nočním stolku a udeřil se jí do holeně. Udělala se mu tam menší otevřená zlomenina, ale on i přesto vyrazil do hospody, oblékl si své maskáčové trenýrky a šel - no vlastně se spíš belhal.

Cestou narazil na Ráfka. Ten stál u červeného drátěného plotu a s otevřenými ústy čural do záhonku růží. Otas na něj už z dálky vystřelil z vojenského praku s dostřelem šedesáti metrů. Ráfek zasažen šutrem přímo do spánku se otáčí Otasovým směrem a obličej zdobí roztomile naivním úsměvem, pročež klesá na kolena a s výkřikem:

,,Kamaráde!“ se chytá za srdce.

Ale Otas to má v hlavě poznamenáno poznáním samých životních neúspěchů a proto zhrzeně procedil skrze zuby:

,,Nemám rád zbabělce,“ a vztyčil prostředníček.

Ani ne pět minut po této události dorazil mladý Bušek se starším Hrabicou. K pohlavním záležitostem měli zavěšené plechovky a byli neuvěřitelně intelektuálně něžní. Vyzařovala z nich společenská spokojenost a osobitá důležitost. Všichni do jednoho byli připraveni páchat zlo a činit brutální násilí. Bavilo je to, ubližovat druhým lidem, a nebo alespoň jezdit na skateboardu. Těžce na lebce zraněný Ráfek se postavil na nohy, oprášil si kolena a řekl:

,,Mám skvělý nápad!“

A ukázal na Měrku, který si to opodál nich šinul v extázi. Ráfkův nápad byl vskutku originální! Měli se rozběhnout a hrubou silou udeřit na Měrku. Bohužel Měrka je taky zpozoroval a šmahem ruky zastavil čas. Bylo to takové jako by zmrazené. Měrka k nim přišel a přivoněl k jejich čerstvě strnulým organicky stále bijícím hmotám. Podle čichu to mělo mozek a skvěle vyvinuté oční bulvy, jenž vám poskytovaly na pohled dostatek okázalé falše a lži. Poté Měrka vytáhl ze svých trenýrek kožené rukavice a propleskal jim tváře, pročež se od nich odvrátil a ani ne po dvou metrech se rozpustil v roztodivné záři.

Čekal jsem ho tam. Udeřil jsem poprvé a naposled. Měrka upadl k zemi s rozbitým nosem a začal mi zpaměti deklamovat Homéra. Uvědomil jsem si, že je Měrka vážně blázen a vrátil se zpátky za svými kamarády. Ti už seděli jako obvykle beznadějně zaraženi na kolotoči v parku, kouřili jointy a dívali se vzhůru na kostelní hodiny, které byly tak trochu specifické pro jejich enormně zpomalené životy. Ráfek mě pozdravil vznešeným gestem:

,,Ave Lávo Pšouku!“ a máchl u toho obratně aristokraticky rukou.

Cítil jsem s nimi jistou pevnou sounáležitost. Byli to mí vrstevníci a jako skupinka jsme zaráželi retardovaným vzhledem. Nemysleli jsme to vážně, ani to nebyla naše póza - bylo to prostě tak, a obávám se, že to tak i zůstane.

A když se po několika dnech obnažil Měsíc obrážející sluneční světlo, seskočili jsme z toho kolotoče do trávy a začali šalamounsky křepčit. Já osobně jsem měl dojem, že jsem lesní víla. Ale asi ve čtyři hodiny ráno jsem dostal mrtvici a usoudil jsem, že se půjdu raději domů vyspat. Na lavičce zahrady před barákem seděl k mému zděšení Měrka. Levitoval přibližně metr nad zemí a usmíval se na mě jako nějaký harmonický hulvát. Chtěl jsem mu dát facku, ale dostal jsem jen delirium tremens a ráno se probudil oblečený do pyžama u sebe v posteli. A jen co jsem otevřel oči, šokovaně jsem zřel, že Olinova matka skutečně vyplnila tu svoji nedávnou výhrůžku a doopravdy mi stříhá dredy nůžkami na nehty - já ty rodiče prostě někdy nechápu!

16. ledna 2006

Láva Pšouk

napísanísané:: 16.1.2006

prečítalo:: 1134 ludí