CESTA ZA SIMONKOU JEN SKRZE MLÉČNOU DRÁHU
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
Polanka. Někdy okolo roku 1989. Přibližně v místech středobodu a pupku světa. Je tam bradavice a z ní rašící chlup. Otec udělal hned brzy z rána bobek na schodech. Musel jsem na poštu pro důchod a pak nakoupit potravu pro své rodiče a křečka. To hovno bylo ale nesmazatelné. Proč to? přemítám nad ním asi tak 15 sekund. Když tu mi do něj otec strčil obličej a do mé zadnice jen tak neznatelně špitl:
,,To aby ti to líp jelo, sráči!“
,,Hihi.“ Usmála se jedna nahnilá květina na chodbě a já tak mohl konečně nastoupit do autobusu. Už tam v něm seděl Kamil a vytáhl mě na pivo do Besedy. Čepují tam Staropramen a Simonka miluje Staropramen. Už asi od svých jedenácti let. Vlastně, píše se ten rok 1989. Zvláštní rok. Byl to konec Stalina a moci se znovu ujal Kléma Gottwaldů. V Besedě na Vsetíně je poslední dobou skutečně výborné pivo. Dobře udržované a přímo nádherně akorát vychlazené. Ale taky tam seděl jeden naprosto nudně pokérovaný idiot, který se mi svěřil, že ještě předevčírem vášnivě sjížděl nadrcený rohypnol a porodil vlastní dceru. Prostě jak by řekl Jude:
,,Buď je to lhář a nebo pedofil. Ale spíš oboje.“
Objednal jsem si pizzu. Dostal jsem tak nějak chuť ji z vděčnosti rozmazat Kamilovi po tváři. Kamil je prostě prima kluk. Ale to už jsem se musel zvednout a prchat na vlak. Cestou jsem narazil na Míšu Šimarovou. Plácla mě přes zadek a objednala mi točenou vanilkovou zmrzlinu za 17náct Ká. Naskočil jsem do špatného vlaku jedoucího opačným směrem a intenzívně se zpod přivřených víček připravoval na pěkně nudnou cestu. Taky jsem Simonce poslal nějaké sms zprávy, že už jsem na cestě. Mám kopřivku a jeden starobní důchodce se mi snaží podstrčit svoji vkladní červenou knížku s celoživotními úsporami. Ale co já, invalida a státem schválený a udržovaný magor, bych si s tím počal? Omlátil jsem ty papíry dědkovi o hlavu, uslintl se, já zabral a roztrhal to na dočista drobné cáry, které jsem pak i společně s dědkovým brekotem hodil do přilehlého sklápěcího koše. Dědek pak jeho víkem spáchal sebevraždu. Blbec, přivřel si tam prst a bylo po něm. Ani jsem si nevšiml, že už jsme se rozjeli a právě vjíždíme do Hranic na Moravě, kde musím přestupovat.
Hranice na Moravě. Přibližně kolem roku 2004. A pořád ještě hodně blízko středobodu a pupku světa. Jenom ta bradavice je poněkud větší a chlup chlupatější a delší. Mám čas, jdu se opít. Miluju nádražní prostory a zvláště pak nádražní pajzy. Nedotknete se stropu. Pivo je hnusné. Obsluha přebujele tlustá, kypře mladá a snad až příliš tělnatě prsatá. Bradavkou by klidně zničila i celý svět! Ale naštěstí nosí podprsenku. A taky na řetízku dvě cihly. A snad právě tohle je ten důvod, proč ještě žijeme a dýcháme tento zkažený vzduch. Tady v nádražním vestibulu v Hranicích je navíc prostoupený močí bezdomovců, tuláků z povolání a bývalých presidentů České a Slovenské republiky. Realita má nadčasový rámec a je tak trochu rozpolcená, přičemž časoprostor se cítí méněcenný. Občas proto dojde ke zlomu a vše kolem vás utichne. Dokonce se může stát, že opravdu ve slabé chvilce vidíte v dálce před sebou vlastní nohy a za svými zády, 20cet metrů vzdálenou vlastní hlavu. Dá se to přežít, ale je to zároveň k zbláznění. Místo dělané pro slabé žaludky, jejichž jsem se kdysi stal nedostižnou předlohou. Doktorka v čekárně, v blázinci, mi řekla, že takhle slabý žaludek ještě tedy nikdy neviděla a prý ať útěchu s nadějí hledám v lithiu, thiodirazinu, rispenu a spoustě dalších takovýchto hašlerek. Hihi. Lidé tu vypadají jako zvěř. Shluk pofidérních prochlastaných samečků. Z kalhot jim trčí košile a z nemytých prdelí jejich nenasytné pupky, vany a pivní mozoly. Jsou to dokonale prochcané spodky. Nádražní pajza v Hranicích na Moravě je prostě nedostižně skvělá. Plná alkoholových bludů a vizí. Zaplatím svoje tři piva a jdou blouznit na perón. Vždyť to má jen blbých 40cet minut zpoždění. Hrozím zaťatou pěstičkou jednomu vykalenému spícímu nádražákovi s hlavou opřenou o koleje. Ne, v tomhle životě ho už skutečně nikdo a nic nezachrání.
Olomouc. Přibližně před několika málo dny a úctyhodně překrásnými souložemi, kdy se Simonka rozhodla rozmetat mé tělo naprosto dokonalou rozkoší. Pupek světa zmizel a z bradavice se stal tamnější nádražní vestibul. Chlup se přetransformoval v lidskou bytost a odjel se předávkovat ejčem do Londona. Chlup byl kamarád Lucky. Lucka byla kamarádka Jany. Simonka je moje holka. Nevlastním ji, ale říkám ji žena.
Za ní stojí parta prepubertálních hipsterů. Stoupám po schodišti vedoucího z katakomb, kam vás nemilosrdně uvrhnou jenom proto, že už jste dorazili na místo určení a moc pomalu vystupujete z přeplněného vlaku. Poškrábu se po zadku a nedůvěřivě sjíždím zrakem tu bandu barevných mladých gaunerů s květinami ve vlasech a klopách sak, jak nemilosrdně zkopávají jednu a možná i dvě delikventní socky, co po nich somrovaly blbé dvě koruny na čučo a krabičku nedopalků. Simonka mě už vítá, roztahuje křídla a jen co ji padnu kolem ramen, moje neposedné ručky zajíždějí do jejích kalhotek. Je to láska na první políbení. Usmějeme se na sebe a Simonka pro jistotu vytáhne z kapsy riflí krabičku od sirek. Chce mi ukázat svět a zároveň ochránit před jeho zlovolnými počiny. Takže jen co za mnou zasune její víko a krabičku zastrčí do záňadří. Jdeme společně do Protivánkova. To je jedna taková příjemná ulice úplně jakoby vystřižená z ilustrací k Neználkovi ve Slunečním městě. Jsou tam květiny, hospody, lešení a hned po ránu náramný hluk. Hihi.
Ale abych nebyl příliš popisný, jen ve stručnosti vyjádřím svoji radost několika rozvláčně strohými a nejasně výstižnými slovy:
KDE SE TU VZALY TY DĚTI A TA MATKA?
Malý Dominik mi hned po příchodu dal pořádnou nakládačku, až sem jim tam trochu pocákal zeď svojí nefalšovanou vlastní krví. A malá Monička mě neustále dloubala prstem do oka, protože už chce konečně přestat nosit brýle. Ale chtěla je někomu dát, než aby je vyhodila. Peťka, jak jsem slyšel, zhubla a Libor povyrostl. No a Verča, to usměvavé sluníčko, si nechala zředit víno vodou a navíc! - bydlí na opačném konci města. Takže jen co jsme si se Simonkou zalezli do postele, ona stále ještě popíjela ve vedlejší místnosti.
,,No není to úžasné?“ zeptám se Simonky.
,,Je,“ řekla Simonka a naše něhou propletená těla se konečně spojila, aby se oddala přirozeně naprosto přirozené vášni.
Během následujících dnů se v jistých inovacích tato scéna opakovala. Skutečnost jsme zředili nepřiměřenou kapkou alkoholu, až se nám rozzářily oči a pustili jsme si Takové normální zabijáky. Svět mi připadal najednou tak zajímavý a báječný. Simonka skřípala zuby a její maminka vážným hlasem prorokovala brzký zánik číše bílého vína, kterou třímala pevně v ruce. No a Honzík? Honzík přišel ze školy a byl rozhodnut stát se holubem. Ehm, vlastně Holubem. Chtěl poznat svět a se samopalem a stříbrnou manžetou přejít napříč Afrikou. Nemohl jsem si ztěžovat na nic jiného, než na svoji nechápavost, proč tam v té Olomouci pijí všichni jenom Staropramen. Staropramen k obědu. Staropramen k snídani i večeři. Staropramen před včerejším odjezdem z Olomouce. Staropramen po příjezdu na Vsetíně s Judem. Staropramen terorizuje svět!
Políbil jsem Simonku na rozloučenou a jen co jsem vyšel ven, začali si se mnou povídat policisté svými obušky. Prý jestli jsem poslední člověk na Zemi? Ale já skutečně o té bombě v podkroví neměl ani tušení! Ale teď už jsem doma, připravený za několik málo hodin koupit dva litry sudového a vyrazit s Judem na kopec ke “Kříži”. Svítí Slunce a svět pořád ještě tak nějak vypadá zajímavě. Hihi.
23. dubna 2004
Chlív out
,,To aby ti to líp jelo, sráči!“
,,Hihi.“ Usmála se jedna nahnilá květina na chodbě a já tak mohl konečně nastoupit do autobusu. Už tam v něm seděl Kamil a vytáhl mě na pivo do Besedy. Čepují tam Staropramen a Simonka miluje Staropramen. Už asi od svých jedenácti let. Vlastně, píše se ten rok 1989. Zvláštní rok. Byl to konec Stalina a moci se znovu ujal Kléma Gottwaldů. V Besedě na Vsetíně je poslední dobou skutečně výborné pivo. Dobře udržované a přímo nádherně akorát vychlazené. Ale taky tam seděl jeden naprosto nudně pokérovaný idiot, který se mi svěřil, že ještě předevčírem vášnivě sjížděl nadrcený rohypnol a porodil vlastní dceru. Prostě jak by řekl Jude:
,,Buď je to lhář a nebo pedofil. Ale spíš oboje.“
Objednal jsem si pizzu. Dostal jsem tak nějak chuť ji z vděčnosti rozmazat Kamilovi po tváři. Kamil je prostě prima kluk. Ale to už jsem se musel zvednout a prchat na vlak. Cestou jsem narazil na Míšu Šimarovou. Plácla mě přes zadek a objednala mi točenou vanilkovou zmrzlinu za 17náct Ká. Naskočil jsem do špatného vlaku jedoucího opačným směrem a intenzívně se zpod přivřených víček připravoval na pěkně nudnou cestu. Taky jsem Simonce poslal nějaké sms zprávy, že už jsem na cestě. Mám kopřivku a jeden starobní důchodce se mi snaží podstrčit svoji vkladní červenou knížku s celoživotními úsporami. Ale co já, invalida a státem schválený a udržovaný magor, bych si s tím počal? Omlátil jsem ty papíry dědkovi o hlavu, uslintl se, já zabral a roztrhal to na dočista drobné cáry, které jsem pak i společně s dědkovým brekotem hodil do přilehlého sklápěcího koše. Dědek pak jeho víkem spáchal sebevraždu. Blbec, přivřel si tam prst a bylo po něm. Ani jsem si nevšiml, že už jsme se rozjeli a právě vjíždíme do Hranic na Moravě, kde musím přestupovat.
Hranice na Moravě. Přibližně kolem roku 2004. A pořád ještě hodně blízko středobodu a pupku světa. Jenom ta bradavice je poněkud větší a chlup chlupatější a delší. Mám čas, jdu se opít. Miluju nádražní prostory a zvláště pak nádražní pajzy. Nedotknete se stropu. Pivo je hnusné. Obsluha přebujele tlustá, kypře mladá a snad až příliš tělnatě prsatá. Bradavkou by klidně zničila i celý svět! Ale naštěstí nosí podprsenku. A taky na řetízku dvě cihly. A snad právě tohle je ten důvod, proč ještě žijeme a dýcháme tento zkažený vzduch. Tady v nádražním vestibulu v Hranicích je navíc prostoupený močí bezdomovců, tuláků z povolání a bývalých presidentů České a Slovenské republiky. Realita má nadčasový rámec a je tak trochu rozpolcená, přičemž časoprostor se cítí méněcenný. Občas proto dojde ke zlomu a vše kolem vás utichne. Dokonce se může stát, že opravdu ve slabé chvilce vidíte v dálce před sebou vlastní nohy a za svými zády, 20cet metrů vzdálenou vlastní hlavu. Dá se to přežít, ale je to zároveň k zbláznění. Místo dělané pro slabé žaludky, jejichž jsem se kdysi stal nedostižnou předlohou. Doktorka v čekárně, v blázinci, mi řekla, že takhle slabý žaludek ještě tedy nikdy neviděla a prý ať útěchu s nadějí hledám v lithiu, thiodirazinu, rispenu a spoustě dalších takovýchto hašlerek. Hihi. Lidé tu vypadají jako zvěř. Shluk pofidérních prochlastaných samečků. Z kalhot jim trčí košile a z nemytých prdelí jejich nenasytné pupky, vany a pivní mozoly. Jsou to dokonale prochcané spodky. Nádražní pajza v Hranicích na Moravě je prostě nedostižně skvělá. Plná alkoholových bludů a vizí. Zaplatím svoje tři piva a jdou blouznit na perón. Vždyť to má jen blbých 40cet minut zpoždění. Hrozím zaťatou pěstičkou jednomu vykalenému spícímu nádražákovi s hlavou opřenou o koleje. Ne, v tomhle životě ho už skutečně nikdo a nic nezachrání.
Olomouc. Přibližně před několika málo dny a úctyhodně překrásnými souložemi, kdy se Simonka rozhodla rozmetat mé tělo naprosto dokonalou rozkoší. Pupek světa zmizel a z bradavice se stal tamnější nádražní vestibul. Chlup se přetransformoval v lidskou bytost a odjel se předávkovat ejčem do Londona. Chlup byl kamarád Lucky. Lucka byla kamarádka Jany. Simonka je moje holka. Nevlastním ji, ale říkám ji žena.
Za ní stojí parta prepubertálních hipsterů. Stoupám po schodišti vedoucího z katakomb, kam vás nemilosrdně uvrhnou jenom proto, že už jste dorazili na místo určení a moc pomalu vystupujete z přeplněného vlaku. Poškrábu se po zadku a nedůvěřivě sjíždím zrakem tu bandu barevných mladých gaunerů s květinami ve vlasech a klopách sak, jak nemilosrdně zkopávají jednu a možná i dvě delikventní socky, co po nich somrovaly blbé dvě koruny na čučo a krabičku nedopalků. Simonka mě už vítá, roztahuje křídla a jen co ji padnu kolem ramen, moje neposedné ručky zajíždějí do jejích kalhotek. Je to láska na první políbení. Usmějeme se na sebe a Simonka pro jistotu vytáhne z kapsy riflí krabičku od sirek. Chce mi ukázat svět a zároveň ochránit před jeho zlovolnými počiny. Takže jen co za mnou zasune její víko a krabičku zastrčí do záňadří. Jdeme společně do Protivánkova. To je jedna taková příjemná ulice úplně jakoby vystřižená z ilustrací k Neználkovi ve Slunečním městě. Jsou tam květiny, hospody, lešení a hned po ránu náramný hluk. Hihi.
Ale abych nebyl příliš popisný, jen ve stručnosti vyjádřím svoji radost několika rozvláčně strohými a nejasně výstižnými slovy:
KDE SE TU VZALY TY DĚTI A TA MATKA?
Malý Dominik mi hned po příchodu dal pořádnou nakládačku, až sem jim tam trochu pocákal zeď svojí nefalšovanou vlastní krví. A malá Monička mě neustále dloubala prstem do oka, protože už chce konečně přestat nosit brýle. Ale chtěla je někomu dát, než aby je vyhodila. Peťka, jak jsem slyšel, zhubla a Libor povyrostl. No a Verča, to usměvavé sluníčko, si nechala zředit víno vodou a navíc! - bydlí na opačném konci města. Takže jen co jsme si se Simonkou zalezli do postele, ona stále ještě popíjela ve vedlejší místnosti.
,,No není to úžasné?“ zeptám se Simonky.
,,Je,“ řekla Simonka a naše něhou propletená těla se konečně spojila, aby se oddala přirozeně naprosto přirozené vášni.
Během následujících dnů se v jistých inovacích tato scéna opakovala. Skutečnost jsme zředili nepřiměřenou kapkou alkoholu, až se nám rozzářily oči a pustili jsme si Takové normální zabijáky. Svět mi připadal najednou tak zajímavý a báječný. Simonka skřípala zuby a její maminka vážným hlasem prorokovala brzký zánik číše bílého vína, kterou třímala pevně v ruce. No a Honzík? Honzík přišel ze školy a byl rozhodnut stát se holubem. Ehm, vlastně Holubem. Chtěl poznat svět a se samopalem a stříbrnou manžetou přejít napříč Afrikou. Nemohl jsem si ztěžovat na nic jiného, než na svoji nechápavost, proč tam v té Olomouci pijí všichni jenom Staropramen. Staropramen k obědu. Staropramen k snídani i večeři. Staropramen před včerejším odjezdem z Olomouce. Staropramen po příjezdu na Vsetíně s Judem. Staropramen terorizuje svět!
Políbil jsem Simonku na rozloučenou a jen co jsem vyšel ven, začali si se mnou povídat policisté svými obušky. Prý jestli jsem poslední člověk na Zemi? Ale já skutečně o té bombě v podkroví neměl ani tušení! Ale teď už jsem doma, připravený za několik málo hodin koupit dva litry sudového a vyrazit s Judem na kopec ke “Kříži”. Svítí Slunce a svět pořád ještě tak nějak vypadá zajímavě. Hihi.
23. dubna 2004
Chlív out
napísanísané:: 23.4.2004
prečítalo:: 1442 ludí