k6.sk - literárny server

Lidé jdou z kostela. Někteří z nich se i během cesty křižují. Vrážejí si sto padesátky hřebíky do dlaní a przní ocelovými kartáči své pohlaví. Fráter Hugo v kostele řve do mikrofonu:

,,Nejsem na světě pro nic jiného, než pro soulož se svými milými malými ministranty!“

Postávalo jich tam u křtitelnice asi tak třináct dobrých kousků. Měli na sobě průsvitné hábity a vypadali prostě sexy. Staré věřící ženy nad jejich bezbožně tělesnou existencí masturbovaly. Rvaly si ze svých klínů kusy zakrváceného masa a pokoušely se jimi udusit své prochlastané zemědělské manžely.

Lidé jdoucí z kostela zpívali písně věnované Satanovi a fackovali se kusy zrezivělého železa. Bičovali se jako sekta Nanebevzetí předposlední soulože APOKALYPSY a fráter Hugo už zvolna v sákristii začal provádět sodomii se svými hochy - zlatou Polaneckou mládeží. Matoni mi poklepal na rameno a povídá:

,,Péťo, já tě budu tisknout a publikovat, ať si ti sráči tady mají už konečně čím kvalitním vytírat prdel.“

Popřeju mu mnoho úspěchu a zdaru v tomto odvětví podnikání. Vstanu z malé stoličky a přistoupím k Vlasťovi a pšouknu mu něco málo smradu do obličeje. Vlasťa je rád a hrubě uhodí Pipina knihou přes jeho mocné bradavky, které naběhnou krví, což strašně zaujme Jitku Pernickou, které pro změnu Hagis pouští vydatně do ucha obrovské spektrum rozlišnosti slin, přičemž ji tam i ve volných chvílích šeptá:

,,Tak tomuhle se tady u nás říká slintavka!“

Jude tu uprostřed pokoje klečí na kolenou, spíná ruce k dětsky malé podprsence a ječí na můj dřevěný strop:

,,Ó, velký nalakovaný Tráme. Dopřej mi té rozkoše a zprostředkuj mi kontakt s nádorem na mozku jako tomu zpěvákovi z Deathu, který je už ve svých 8a20ceti v pánu! Chci být též slavný a mrtvý...“

Ale Trám ho jen udeří, takže z toho zítra nebude nic jiného než pořádná kocovina. Olin nabídne Koloběžce trochu vína, ale ta říká:

,,Nebudu nic jiného, než dobře vychlazenou slivovici.“

Olinův bratránek Martin si propíchl stříbrnou pletací jehlicí nosní dírku a začal se smát s hukotem Huróna:

,,Jé, jé, mě to tak prostě nádherně lechtá!“

Hajzl jeden, zasvinil mi koberec krví, takže mi Kamil musel pak U Pavlíků oklepat záda od omítky. Začalo to přibližně tím, že jsem se Míčka roztomile zeptal:

,,Chceš? vezmu si tvoji stoličku.“

A vytáhl jsem z kapsy od riflí přiměřeně veliké kombinačky, otevřel nenuceně jeho ústa a prostě mu ten zub vytrhl. Nasralo ho to a přitiskl mě brunátně ke zdi. Ale já se nijak nedal rozházet a vyškubl mu srdce z těla a položil je před něj na stůl, přičemž jsem výstražně vztyčil prst a něžným hlasem pravil:

,,Míčku, buď rád, že ještě žiješ!“

A jeho srdce tepalo a pulzovalo. Prskalo smíchy krev a páchlo ejakulační demencí z naprostého nedostatku mozkových buněk. Hihi. Což ale stejně prostě Simonce nedalo. Uchopila v přilehlé kuchyňce pánev na palačinky a rozmlátila mu jí gzicht na maděru, že jsem si začal říkat:

,,A vskutku, dá se říct, že Míčkovi předci kdysi v pradávnu snad byli onen chybějící článek ve vývojovém řetězci člověka... Ale to už je dávno, a oni teď s lidskou bytostí mají skutečně jen pramálo společného.“

Míček se však přesto nedal nijak rozházet a rozpadl se ve svojí naprosto čiré vymaštěnosti na neznatelnost bohapustého nesmyslu.

...a zábava v Polance na Velikonoční neděli mohla konečně začít. Hihi. Není tu stejně o co stát, a kdyby nebylo Simonky, nevím, co bych si na tomhle světě počal.

Zalehla mě svým nahým tělem a začala mi předčítat z Rimbaudova OPILÉHO KORÁBU:

,,Byla to taková malá

ožralá džunka...

Možná i škuner.“

A neóny nám svítily na hlavou! Jupí.

12. dubna 2004

Chlív out