SAMEČCI
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
Chybělo ji kus ucha. Nebylo na tom vůbec nic zvláštního. Věci buď scházejí a nebo přebývají. Jmenovala se Petra. Petra Filgasová z Lužné. Poznal jsem ji na “Rybníčku”... A tehdy jsem si uvědomil, že mě už Staňka nebaví. Chtěl jsem víc. A Petra byla přeci jen starší a vyvinutější - tedy až na to ucho.
Rybníček na Neratově byla oáza klidu, hřejivého tepla polonahých těl a šílených skautíků, kteří pokaždé rozvířili bahno ze dna, napolykali se žabinců a postupně zvolna umírali na tyfus.
Snažil jsem se sice pečlivě umlátit Staňku dřevěnou kládou, ale pořád se ne a nechtěla utopit. Mám dojem, že ji nadnášela její drobná prepubertální prsa. Pak na mě ale Petra nečekaně vystrčila chlupy, a já myslel, že se zblázním... A tím vlastně zachránila tenkrát Staňce život. Ta využila chvíle mé nepozornosti a schovala se přede mnou v nedalekém rákosí plném komárů a malárie.
Usmál jsem se na Petru a snažil se být k ní nadmíru milý. Vytrhl jsem ji jeden chlup a přivoněl k němu. Vysoká to kvalita, a tak jsem ji plácl přes bradavku a pochválil ten její výtečný materiál:
,,Fakt bahno!“
A už jsem se ji chystal políbit. Vznikl sice mezi námi vysoce intensivní melancholicko-lyrický vztah, přesto však se nedala obelstít mým pohledem vyzývavého psího štěněte a zachovala se docela krutě... Svlékla se!
A já myslel, že mi div oči nevypadnou z důlků. Do té doby jsem totiž viděl nahou jen máti, sestru a tetu Růženku. Ale na tohle jsem si mohl sáhnout! Plavky se mi napnuly a začal jsem slintat. Natahoval jsem k těm mocným pohořím své dva prstíky, jako v Jezinkách a Smolíčkovi, chtěje rozbrnkat láskou její dva neskrovné čudlíky. Když tu z rákosí zcela neočekávaně vylétla dlažební kostka a zasáhla Petru do spánku. Myslím, že to byl konec našeho krátkodobého vztahu. Protože pak jsem si přes hlavu přehodil ručník, Staňka vylezla z rákosí a řekla mi:
,,Petře. Vypadáš úplně jako nějaký arab.“
A s motivací Usámi bin Ládina jsem se na ni usmál. Tím mě totiž dostala. Na jednu stranu jsem si představil docela nevinné mnohoženství a na tu druhou jsem si vzpomněl jak ležíme společně se Staňkou ve stanu. Má na sobě skrovné průsvitně květované dívčí šaty a jde ji vidět kousek jejího drobného ňadra s elixírem narůžovělé pecičky. Dotkl jsem se ho, ale už jsem se ji bál políbit. Na druhý den přijela společně i s bratrem a rodiči do Polanky na pouť a spadla z kolotoče. Od té doby měla docela jiné zájmy a hledala u mužů už jen především sperma. Proto taky teď ty děti.
Nabízel jsem ji nezištně cit. Dlouho do noci jsem ho hledal v potoku, ale nakonec jsem ulovil jen ještěrku, která se mi navíc utrhla a v ruce mi zůstal jen její mrštný ocásek. Stáhl jsem si za Měsíce svitu své červené trenýrky a přiložil ho ke svému drobnému nesmyslně pokrčenému pérku. Doprdele, pomyslel jsem si. Je delší!
...a snad právě proto jsem na druhý den uchopil do svých paciček školní aktovku. Přehodil si ji s námahou přes svá ramínka a vyrazil do onoho dnes narůžovělého vzdělávacího ústavu, rozhodnut, stát se nejlepším žákem. Vzhledem k tomu, že bylo ale teprve půl páté ráno, musel jsem si přes dvě hoďky počkat. A stejně jsem tam nedošel.
Přesvědčil mě školník. Stále dokola tvrdil, že mi zadarmo nabrousí brusle.
,,Ale vždyť je květen,“ podíval jsem se přitrouble na jeho pórovitý červený nos. Dal mi pár facek a já si pak náhle uvědomil, že je čas znovu se zamilovat. Vždyť školní láska, to je sen každého mrňete, ve kterém se začnou předčasně bouřit hormony, a stejně jako klukovi, tak i holce v tomto případě vyraší nemilosrdně pod nosem ne zrovna nepatrné chmýří - takové holky jsou pak prý tuze velké vášnivky, ale nevím.
A tenkrát dávali v kinech čirou náhodou Predátora. Jiřka Lažová z Leskovce, která má teď volný svazek a nemanželské dítě s bratrem Staňky, na tom byla a úplně se zbláznila do toho Indiána, ale i jinak. Protože jsem mu byl prý podobný. Díval jsem se pak celé dlouhé týdny bezradně do zrcadla, ale nedokázal to pochopit. Zato Jiřka mi hned musela napsat milostný dopis. Přelézt šatnu. Natrhnout se. Zasunout ten kousek nesmysly počmáraného papíru do mé smradlavé boty, kde jsem ho také po necelém měsíci našel a konečně si ho i přečetl.
Kdyby ji tolik nepáchlo z úst, možná bych se už tehdy s ní i vyspal. Ale copak jsem snad nějaký sameček!? Stejně se do mě zahleděla jenom proto, že jsem necelý půlrok před tím byl na plastické operaci. Ségra se už na mě prostě nemohla dívat a matka zašmátrala mezi drobnými v peněžence. Doktor se mě zeptal, jestli to skutečně chci podstoupit a já jen bezradně, ale hlavně pak nechápavě pokrčil rameny.
...a od té doby mám problémy s ušima. Přesto však rád vzpomínám na Staňku i Petru z Lužné. Jitku Grycmanovou a Romanu Jančálkovou. A dokonce i tak trochu na Jiřinu Lažovou. Všechno to mé malé lásky ze základky. Ale nevím, jestli jsem některou neopomněl. Vždyť bylo tam tolik začínajících žen a rostoucích neposedných penisů, že by jeden musel být dénius...
,,Ale vždyť ty jsi dénius, Petře,“ řekl mi Ben a vážně se zahleděl z okna do přírody, což mi připomnělo, že bych ho každou chvíli měl jít vyvenčit. Je sobota. Je 7:41. Je ráno. Odeznívá kocovina. Včera večer jsme ve vlaku ze Vsetína zhulili výpravčího, takže to bylo zadarmo a navíc ho pobavilo, když jsem mu zcela bezelstně do očí tvrdil, že...:
,,Jsem důchodce. Je mi sice teprve 4advacet let, ale už jsem pomalu tři roky! důchodce. Chichi.
6. března 2004
Chlív out
pro Jitku Pernickou a její paže, nakřápnutý hlas, decentní pištivost a naducané tváře.
Rybníček na Neratově byla oáza klidu, hřejivého tepla polonahých těl a šílených skautíků, kteří pokaždé rozvířili bahno ze dna, napolykali se žabinců a postupně zvolna umírali na tyfus.
Snažil jsem se sice pečlivě umlátit Staňku dřevěnou kládou, ale pořád se ne a nechtěla utopit. Mám dojem, že ji nadnášela její drobná prepubertální prsa. Pak na mě ale Petra nečekaně vystrčila chlupy, a já myslel, že se zblázním... A tím vlastně zachránila tenkrát Staňce život. Ta využila chvíle mé nepozornosti a schovala se přede mnou v nedalekém rákosí plném komárů a malárie.
Usmál jsem se na Petru a snažil se být k ní nadmíru milý. Vytrhl jsem ji jeden chlup a přivoněl k němu. Vysoká to kvalita, a tak jsem ji plácl přes bradavku a pochválil ten její výtečný materiál:
,,Fakt bahno!“
A už jsem se ji chystal políbit. Vznikl sice mezi námi vysoce intensivní melancholicko-lyrický vztah, přesto však se nedala obelstít mým pohledem vyzývavého psího štěněte a zachovala se docela krutě... Svlékla se!
A já myslel, že mi div oči nevypadnou z důlků. Do té doby jsem totiž viděl nahou jen máti, sestru a tetu Růženku. Ale na tohle jsem si mohl sáhnout! Plavky se mi napnuly a začal jsem slintat. Natahoval jsem k těm mocným pohořím své dva prstíky, jako v Jezinkách a Smolíčkovi, chtěje rozbrnkat láskou její dva neskrovné čudlíky. Když tu z rákosí zcela neočekávaně vylétla dlažební kostka a zasáhla Petru do spánku. Myslím, že to byl konec našeho krátkodobého vztahu. Protože pak jsem si přes hlavu přehodil ručník, Staňka vylezla z rákosí a řekla mi:
,,Petře. Vypadáš úplně jako nějaký arab.“
A s motivací Usámi bin Ládina jsem se na ni usmál. Tím mě totiž dostala. Na jednu stranu jsem si představil docela nevinné mnohoženství a na tu druhou jsem si vzpomněl jak ležíme společně se Staňkou ve stanu. Má na sobě skrovné průsvitně květované dívčí šaty a jde ji vidět kousek jejího drobného ňadra s elixírem narůžovělé pecičky. Dotkl jsem se ho, ale už jsem se ji bál políbit. Na druhý den přijela společně i s bratrem a rodiči do Polanky na pouť a spadla z kolotoče. Od té doby měla docela jiné zájmy a hledala u mužů už jen především sperma. Proto taky teď ty děti.
Nabízel jsem ji nezištně cit. Dlouho do noci jsem ho hledal v potoku, ale nakonec jsem ulovil jen ještěrku, která se mi navíc utrhla a v ruce mi zůstal jen její mrštný ocásek. Stáhl jsem si za Měsíce svitu své červené trenýrky a přiložil ho ke svému drobnému nesmyslně pokrčenému pérku. Doprdele, pomyslel jsem si. Je delší!
...a snad právě proto jsem na druhý den uchopil do svých paciček školní aktovku. Přehodil si ji s námahou přes svá ramínka a vyrazil do onoho dnes narůžovělého vzdělávacího ústavu, rozhodnut, stát se nejlepším žákem. Vzhledem k tomu, že bylo ale teprve půl páté ráno, musel jsem si přes dvě hoďky počkat. A stejně jsem tam nedošel.
Přesvědčil mě školník. Stále dokola tvrdil, že mi zadarmo nabrousí brusle.
,,Ale vždyť je květen,“ podíval jsem se přitrouble na jeho pórovitý červený nos. Dal mi pár facek a já si pak náhle uvědomil, že je čas znovu se zamilovat. Vždyť školní láska, to je sen každého mrňete, ve kterém se začnou předčasně bouřit hormony, a stejně jako klukovi, tak i holce v tomto případě vyraší nemilosrdně pod nosem ne zrovna nepatrné chmýří - takové holky jsou pak prý tuze velké vášnivky, ale nevím.
A tenkrát dávali v kinech čirou náhodou Predátora. Jiřka Lažová z Leskovce, která má teď volný svazek a nemanželské dítě s bratrem Staňky, na tom byla a úplně se zbláznila do toho Indiána, ale i jinak. Protože jsem mu byl prý podobný. Díval jsem se pak celé dlouhé týdny bezradně do zrcadla, ale nedokázal to pochopit. Zato Jiřka mi hned musela napsat milostný dopis. Přelézt šatnu. Natrhnout se. Zasunout ten kousek nesmysly počmáraného papíru do mé smradlavé boty, kde jsem ho také po necelém měsíci našel a konečně si ho i přečetl.
Kdyby ji tolik nepáchlo z úst, možná bych se už tehdy s ní i vyspal. Ale copak jsem snad nějaký sameček!? Stejně se do mě zahleděla jenom proto, že jsem necelý půlrok před tím byl na plastické operaci. Ségra se už na mě prostě nemohla dívat a matka zašmátrala mezi drobnými v peněžence. Doktor se mě zeptal, jestli to skutečně chci podstoupit a já jen bezradně, ale hlavně pak nechápavě pokrčil rameny.
...a od té doby mám problémy s ušima. Přesto však rád vzpomínám na Staňku i Petru z Lužné. Jitku Grycmanovou a Romanu Jančálkovou. A dokonce i tak trochu na Jiřinu Lažovou. Všechno to mé malé lásky ze základky. Ale nevím, jestli jsem některou neopomněl. Vždyť bylo tam tolik začínajících žen a rostoucích neposedných penisů, že by jeden musel být dénius...
,,Ale vždyť ty jsi dénius, Petře,“ řekl mi Ben a vážně se zahleděl z okna do přírody, což mi připomnělo, že bych ho každou chvíli měl jít vyvenčit. Je sobota. Je 7:41. Je ráno. Odeznívá kocovina. Včera večer jsme ve vlaku ze Vsetína zhulili výpravčího, takže to bylo zadarmo a navíc ho pobavilo, když jsem mu zcela bezelstně do očí tvrdil, že...:
,,Jsem důchodce. Je mi sice teprve 4advacet let, ale už jsem pomalu tři roky! důchodce. Chichi.
6. března 2004
Chlív out
pro Jitku Pernickou a její paže, nakřápnutý hlas, decentní pištivost a naducané tváře.
napísanísané:: 6.3.2004
prečítalo:: 1570 ludí