POHMOŽDĚNÁ SKUTEČNOST

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Bývalý přeborník Mistr boxu a konzumace borovičky, Ducháček, měl v hospodě U Pavlíků zcela nečekané básnické slovo:

“V KAMRLÍKU ZA ROHEM

MRDÁ BABA S TVAROHEM.”

...a to se ví, že Tvaroh byl jeho výborný kamarád měřící 2 metry třicet do výše. Zatl pěsti, že by mezi nimi rozdrtil i kámen, rozmáchl se a uhodil Ducháčka přímo mezi dva přední vystupující zuby, které mu tím neblahým pohybem narovnal. Jenomže Ducháček byl starý bojovník a jen co mu čile vyrval svoji nohu z ucha, měl se znovu docela k světu. Dokonce mu tváře natekly krví a jedna z nosních bradavic nabobtnala do nevídaných rozměrů.

Tvaroh ležel na zemi v krvi a psal o té události krátkou humoristickou povídku.

,,Rundu na toho hajzla,“ zařval celý rozčepýřený Lojza a už rozlil asi na 40 boroviček, které pak začaly divě kolovat od stolu ke stolu. Ducháček samozřejmě všechny okoštoval, a potom kývl na Lojzu, aby mu tedy donesl jeho oblíbenou denní láhev.

,,Konečně!“ zaječel říčně Lojza... a do hospody vstoupil Pepa.

Rozhlédl se pečlivě kolem svého ramene, a když tedy usoudil, že nic neviděl, rozhodl se učinit další krok a potáhnout nosem, načež hodil na Lojzu svoji obvyklou objednávku piva a Startek a přisedl si k Ducháčkovi. Tajnůstkářsky mu zatahal za jeho obrovské ušní boltce a nakloněn mu důvěrně sdělil otázku, která ho ten den asi tak dvě minuty intensivně znepokojovala, až se musel usmát na maminku a říct ji:

,,Mami, mám tě rád.“

Maminka ho pohladila přes ústa dřevěnou vařečkou a Pepa se tedy konečně zeptal bývalého přeborníka Ducháčka, jenž mu byl v mnohém vzorem, hlavně pak ve sprostosti:

,,Jsem opravdu ten pravý Pepa Stěrka, za kterého jsem se až posud lehkomyslně vydával? nebo někdo docela jiný?“

,,Kdyby ses tak hlasitě nesmál, možná, že bys to byl skutečně ty, Pepo, ale jak se tak na tebe dívám člověče, vypadáš spíš jako nějaký Starý Pincek...“ utichl nečekaně Ducháčkův hlas na kraji stolu u pokrčeného ubrusu v malé kaluži čehosi, co připomínalo něco zvláštního, co před tím ještě nikdy nikde neviděl. A Pepa si oddechl a zamyslel se:

Přece nevypadám jako Starý Pincek? Starý Pincek je mega cvok jehož plocha prdele zaobírá čistou čtvrtinu jakékoli místnosti, v níž se právě vyskytuje, a nedivte se, proč už nejezdí vlakem. Tak široké dveře ještě nevymysleli, a když nasedl do synova auta, protože potřeboval akutně dojít k doktorce na kontrolu cukrovky, mohli hodit auto do šrotu... Ne, takhle přece nevypadám!

...a vytáhl občanku.

Stálo tam: Jmenujete se Karel Šíp, a jste starobní důchodce.

Byl trochu překvapený, ale přesto se pojednou podivil tomu, proč nesedí v televizní obrazovce a nevykřikuje na lidi ty své suchopárně vtipné hlášky, nýbrž, v hospodě U Pavlíků v Polance. Zastyděl se a ohlédl doleva, k zadnímu velkému stolu u okna, kde právě Banán umělecky ztvárňoval pivním kríglem Lestrovu podstatu nesmyslně geneticky přirozeně vrozené tváře. Lestr zjevně pospíchal, ale přesto se ještě pokoušel zastrčit do automatu papírovou stovku. Stará paní Pavlíková svítila z venku dovnitř baterkou a Starý Pavlík ležel ožralý na ulici a odpočíval. Pepa usoudil, že po jeho levé straně mají postaráno o veselý život a na chvíli se opět zahleděl do fackami strhaného Ducháčkova obličeje. Od kohosi jsem kdysi dávno slyšel, že Ducháček jako první z vesnice pozval Rusy v osmašedesátém na otrávený psí guláš. Pak v okolních kopcích vznikla spousta masových pohřebišť anonymních otrávených bývalých lidských, teď už od sebe těžko rozeznatelných, existnecí. Tak zvaných živočišných forem. Jenomže teď už před ním Ducháček neseděl.

,,Ducháček zmizel?“ zeptal se Pepa Kozla, který seděl teď naproti jemu namísto bývalého přeborníka v boxu Mistra Ducháčka, hodil slinu sdílnosti a řekl:

,,Já su Vsetíňák a na Vsetíně žije přes šest tisíc Cikánů, z čehož víc jak dvě třetiny mají jen Maďarské občanství a neumějí vůbec česky!“

,,Já taky neumím vůbec česky,“ usmál se na ně jakýsi Róm svižnou svahilštinou zastřeného přízvuku jakoby někde z Pozděchova. Ale náhle byl pryč, jako pára. A Pepa s Kozlem zase u stolu osaměli. Pepa se chvíli díval na Kozla a Kozel pro změnu na Lojzu, Lojza se díval na televizi a bedna zase sledovala úpěnlivě lidi před sebou v hospodě. Litovala je a snažila se být alespoň trochu nenápadnou, vždyť jen zabírá třetinu stěny, že?

Pepa se podíval na svoji peněženku a peněženka mu se studem v hlase sdělila, že je tedy jako pěkně v hajzlu. A tak nakonec Pepa usoudil, že už dál nebude čekat na Lojzu, který mu právě nesl pivo a Startky a půjde radši svižně domů spát. Už nespal dobré dvě hodinky a nechtělo se mu to nijak zvlášť přehánět. Takže si jen dopl poklopec, nasadil si čepici a zavřel za sebou dveře výčepu.

Stejně to tam bylo škaredé, a zabouchl venkovní dveře přímo do Lojzova obličeje, který se ho evidentně snažil oslovit, protože neznatelně vyklonil jedno své víčku ze své obvyklé dráhy letu, zavadil řasou o roh zdi a nedopatřením spolkl kus brizolitu. Jenže to už Pepa spěchal tak, že na silnici právě stopl auto, naskočil do něj a odjel někam pryč.

V autě seděla rozesmátá Ivana Štefková neodbytně připomínající rozrajcovanou filcku pečlivě rozmáznutou na rohu bílých kalhotek se vzorkem duhových kuliček. Řekla mu ahoj a dala mu nohu kolem krku. Mezitím dupla na plyn a Pepa zatáhl za ruční brzdu. V tu chvíli se jim podařilo zařadit rychlost. Podali si ruce, políbili se, protože se neviděli pomalu už sedm let, neboť Ivana je v Americe, a začali si povídat o nesmyslech.

Pepu před nedávném zaujala jakási hydraulika a Ivu pro změnu něco o Měsící. Tak to byla jejich témata, jímž mnozí obětují celý život. Ale Pepa nebyl takový idiot a po několika kilometrech vystoupil a bryskně se vrhl do zcela jiné reality. Měl poměrně dobrou náladu, a chtělo se mu zpívat. Škoda, že jen neměl hlas a neznal ani žádná slova. Takže mu nezbývalo nakonec nic jiného, než začít vydávat skřeky. A tímto končím tento smutný příběh, protože si začínám myslet, že ten Pepa je snad skutečný blázen!

3. března 2004

Chliv out

napísanísané:: 3.3.2004

prečítalo:: 1172 ludí