PODIVUHODNĚ PŮVABNÁ MARTINA

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Pepa se zahleděl do blankytně zelených Martiných očí. Zablesklo se mezi jejich pohledy jako při probourávání zdi činžovního domu z let padesátých tisíciletí minulých. A došlo k menšímu nepředpokládanému zatmění Měsíce v pravé denní poledne. Pepa se zamiloval a začal tak drmolit různé citoslovce. Moc to ale nepomohlo. Martina se smála a byla prostě roztomilá. Měla doslova nádherné sykavky, a když se pohla, jako by se kdesi cosi změnilo. Snad na Sahaře začaly padat z nebe duhou prostoupené kapky rosy, v Gobi začali prodávat točenou vanilkovou zmrzlinu a u nás zvýšili zaměstnanost na celé dvě procenta! Bohužel Pepa měl v sobě už deváté pivo. Byl vtipný, začali mu trnout rty a dostal tik do pravého oka. A přesto všechno byla Martina krásná. Slunce dostalo z jejího půvabu zničující a sebedestruktivní depresi a jeho hřejivé paprsky se musely otřepat hrůzou. I třeba takový Kozel! Sotva se probudil, tak si odříhl, pohlédl na ni a zašeptal do Pepových blízkých rtů:

,,Pepo, klidně za ni položím i život!“

Martina to slyšela, obrátila se k Pepovi zády a plácla Kozla přes rameno, až mu z úst vypadl jeho vlastní a velice levný zbytek chrupu, přičemž řekla:

,,Kozle, ty blázne stará. Běž si skočit pod vlak.“

Kozel na ni láskyplně zaprskal, škytl a řekl:

,,Martino, ty jedna plavovlasá Nšoči, já Kozel, jinak též Inčučuna potajmu pijící ve svém pubu čučo... No, zjednodušeně... Co bych pro tebe neudělal, ty má Ribano!“

Povyskočil Kozel i s dvaceti kilovou dřevěnou židlí. Zamlžilo se mu samou chlípnou radostí před očima a vrávoravým krokem se rozběhl směrem ke Vsetínskému vlakovému nádraží, kde už na něj čekal vlak. Pravděpodobně expres.

Pepa se chvíli kochal potajmu jejím pozadím, načež do ní strčil a řekl:

,,Má amazonská bohyně mého srdce s lehkou vadou a šelestem, něco takového bych pro tebe nikdy neudělal... Ale můžu ti klidně objednat žlutou minerálku plnou bublinek, chceš?“

Martina chvíli nezištně luskala prsty, pak se naklonila k Jitce, strčila ji ukazováček do pravé ušní dírky a zeptala se ji:

,,Hele, není ten brouk nějakéj divnéj... Škyt?“

Pročež si u Tomáše poručila deci vodky. A to nemá Martina žádné potomky v Rusku! Jednalo se prostě u ní o takový ten instinkt. Hagis na ni hvízdl a Martina hvízdla na něj taky. Jitka si hvízdla sama pro sebe a Pepa se o to jen trapně pokoušel, protože ten přirozeně hvízdnout neuměl. A tak se alespoň podíval nenuceně do stropu. Byl celý oranžový a taky tam byla jedna Martina. Docela podobná té Martině, co seděla vedle něj. Ale tahle byla tak trochu rozpláclá a ke zdi přilepená asi tak, jako černá chlupatá masařka. A když to tak Pepa trochu rozebíral, začal si skládat, co je to vlastně láska. Jenže Martina mu na to odpověděla za něj:

,,Láska, to jsou hormony.“

Prostě mu, chudákovi, nedala šanci intelektuálně se ztrapnit a ke všemu na něj mrkla. Pepa to nedal a samou rozkoší se počůral.

,,Mám takový dojem, že tu smrdí moč,“ řekla po chvíli Martina a podívala se na Hagiho. Hagi ji ukázal metr a půl různobarevných céček a řekl:

,,Na mě se určitě takhle nedívej. Alespoň ne, když tu je Pepa. Vždyť, co by tomu řekla Jitka?“

Jitka si strčila zajímavě prst do levé nosní dírky a začala tak trochu připomínat Konfucia. Pak ze své kabelky zcela nečekaně vytáhla knihu o Mandarínech a podala ji Pepovi. A Pepovi to bylo hned jasné a vyměnil ji za 4 pivka s Tomášem, který byl celý říčný, že má zase konečně co číst. Ty šestákové sešity o krvelačných komtesách ho už přestávaly totiž nudit. Normálně se vám tak usmíval, že byste našli u něj v tu chvíli i dva styčné body s člověkem! Jinak to byl totiž nemilosrdný výčepní. Když si zákazník nechtěl dát pivo, cítil se uražen. Vytrhl z baru pípu a zarazil ji troufalému zákazníkovi do hrdla se slovy:

,,Nemysli si, já z tebe toho alkoholika přeci jen udělám, hajzle
jeden!!“

Když tu:


,,Já už sú,“ řekla Martina a usmála se do svého kapesního zrcátka, které ji říkalo paní!

Martina je strašně skromná a nemyslí si o sobě nic špatného, dokonce ani o Jitce, která někdy hodně rychle mrká, že pohybující se víčka připomínají decentně vysmaženého kolibříka, který se pomátne na mysli a odletí na daleký Sever. Do Grónska. Do iglu. Do úst Eskymáka, který právě pilně zhotovuje eskymo.

Ale holki musely už jít založit populární kapelu. Naložily si bágly na záda a nechaly Hagisovi své kalhotky. Byly hedvábně bílé a voňavé. Ale ten se jen podíval na Pepu a řekl:

,,Asi dáme ještě další pivo, ne?“

,,Ahoj holki,“ zamával na ně Pepa a dostal od Tomáše facku, protože pil až příliš pomalu.

24. února 2004

Chlív out

napísanísané:: 24.2.2004

prečítalo:: 777 ludí