K SMÍCHU NENÍ TŘEBA KULIČEK

autor:: Chliv out

rubrika:: poviedky

Pepa si zívnul. A ještě jednou! Pepa je dobrý chlap. Bude mu třicet, ale ještě si nestačil uvědomit, že už dávno není dítě. Matce říká stále: Mami a fotrovi: Taťko. Je takový zaostalý. Ale je náš. Náš Pepa měří 182 centimetrů a v pase má menší nevzhledné pivní bříško, které ale není moc dobře vidět. Hlavně pak, když má na sobě své oblíbené volné triko zastříkané od sava. Kdysi v něm pracovala jeho ségra na jednom hajzlu v Londýnském metru. Teď ale stříhá velbloudí vlnu v Kašmíru. Je to sofistikovaná osobnost bez předsudků a plná řeči filmových námětů. Směje se když je sama a pláče zásadně na veřejnosti, kde možná může na někoho udělat dojem a ona pak třeba potká svoji novou známost. Zamiluje se a pravděpodobně založí rodinu. To se Pepovi nemůže stát. Pepa je lev samotář a včera si ostříhal ofinu tak, že ještě dnes se mu Jitule směje. Koupí mu nějaká piva a říká:

,,Pepo, tobě to ale dnes sekne.“

...a zahřímala:

,,Jsi úplný bůh, Pepo... A pane hostinský,“ obrátila se na Lojzu a mile vychlastaným hlasem si poručila:

,,Na toho pána, jednu velkou borovou.“

A to se ví, že Pepa měl z toho velikou radost, protože v kapse ho tížily naprosto zbytečné dvě koruny.

,,Dvě koruny,“ řekl Hagis, ,,to je naprosto trapná záležitost.“

A má pravdu, pomyslí si Pepa a zadívá se přes okno na hvězdy. Ale nic nevidí. Na okně jsou špinavé zakouřené záclony a okno samotné je zamlžené. Na okamžik propadne bezradnosti, ale pak se naštěstí zadívá na borovičkového krále a bývalého Mistra v boxu Ducháčka a pomyslel si:

Takhle nějak jednou skončím. Malý, nevzhledný a plešatý. S vytahaným mastným trikem a nízkou mírou hospodské popularity. Budu si žďárať z frňáka hleny a podezřívavě se rozhlížet a stále si mrčet pod nosem:

,,Kurňa, to je ale blbost.“

Pepa se zhrozil a na líci mu zmrzl ret.

,,Pepo, co je to s tebou? Vypadáš dneska nějak hloupě. Copak je ti, jsi snad střízlivý?“ měla o něj starost Jitule. Jitule je celkem hodně starostlivá. Stará se o svého Hagiska jako máma. Pečuje o jeho blaho a dobrou náladu. A kdyby mohla, vytrhla by si klidně češku z kolena a dala mu ji! Ale takový Pepa není, ten by nikdy nic nikomu nedal. Ten by radši někomu něco vzal. Třeba Jitce Grycmanové, jeho bývalé spolužačce ze základky. Vzal by to její pětileté dítě a snědl ho. Pepa má rád děti. Třeba na česneku a nebo na griotce. Pepa je gurmán. A občas taky tak trochu filosof. Řeší základní otázky světa, a pak se i někdy dlouze směje. HIHI. HIHI. HIHI.

Pepa se bál té doby, kdy se lidé hrbí a ztrácí svoji dobrou pověst. Soucitně se podíval na Jitku a představil si Hagisovu babičku, jak stojí u cirkulárky a řeže dřevo. Hagis opodál seděl na dřevěných schodech do zkušebny a líně lízal nanuk. Bylo horko. Parné nedělní dopoledne... Což ovšem znamená, že babička se rouhá. V neděli se přece nepracuje!

Ale zatím vypadá Jitka ještě docela zachovale. Vždyť to už taky není žádná dvacítka a teprve nedávno ji bylo 18náct let. Všichni ji blahopřáli a jen málokdo se odvážil hodit ji plivanec pro štěstí přímo do tváře. Pepa se ale nezdráhal, a tak ho pro jistotu nepozvali na tu malou rodinnou oslavu, kde byla babička a dědeček. Maminka a tatínek. Pak nějaké děcka z ulice a ještě pár naprosto cizích lidí, kteří se navíc tvářili docela odcizeně. Všichni se pak navlékli do těch svých nejvíc šik kraťas a vyrazili do kostela, protože tam měl nedělní mši jejich oblíbený farář Hugo.

Pepa taky zatím nevypadal zrovna špatně. Ale nikdo se mu to neodvažuje říct. Komu by se taky chtělo lhát Pepovi? Vypadal, chudák třasořitka, tak bezradně a bezelstně. A přitom to byl had a vyjebávač všemi mastmi mazaný. Jednou třeba věšel bulíky na Roberta, jindy zase na Vénu. Byly to celkem velké, žluté bulíky.

Pepa byl taky poměrně těžký melancholik.

,,...snad alkoholik, ne?“ podivila se Jitka. Pak vytáhla z kapsy kabátu kapesní zrcátko, ze zadní pravé kapsy riflí hřeben a trochu se zčásla. Aby vypadala míň svůdně. Má velký nos a bez třiceti dvou centimetrů měří bezmála dva metry. Je duchaplně krizová a nedoporučuje se s ní zapříst dlouhý rozhovor. Člověk pak zpanikaří a má chuť se ji i zeptat na příjmení.

Pepa ze všeho nejraději myslí. Chodí zadumaně po pokoji se žlutým perem. Poslouchá Endless a uvažuje o tom, proč tak hluboce klesl, že má takové ty typicky mužské představy rozkvetlé louky pohlcené Sluncem a barevnými průsvitnými krystaly. Ptáci zpívají. Motýli lítají. A všechno je to tak nějak hezky prostoupeno pevnými ženskými ňadry.

Pepa to pak použije a napíše o tom dojemně ubohou povídku. Je to samá nasládlá romantika a literární hantýrka, které vůbec nikdo nerozumí. Obejde se to bez postav i bez děje. Děti prý nečtou, ale to je tím, že jim nepodstrkují žádný brak. A s touto myšlenkou páchal Pepa své antagonisticky laděné literární dílo. Chtěl tolik psát pro děti, že píše pro dospělé, protože si uvědomil, že nutné je začít především tam, kde jsou jen starosti a nezaplacené účty.

Doufám, že se z Pepy stane jednou velký literární břídil. Tak, a to je zatím o našem Pepovi všechno. SÍLU A ZDAR!

16. února 2004

Chlív out

ro zvláštně hezkou Martinu

napísanísané:: 16.2.2004

prečítalo:: 789 ludí