k6.sk - literárny server

,,Au, vrazil jsem si do nohy hřebík,“ zaúpěl Jude.

,,Teď, v zimě?“ podivil se Olin.

,,To má z toho, že chodí bosky,“ řekl Oťas a připálil si Stařenu. Vyfoukl hustá oblaka cigaretového dýmu a náhle, zcela nečekaně, zemřel na rakovinu. Krk se mu otevřel a vyletěl z něj žlutý kolibřík, který namístě zmrzl - proměnil se prostě v takovou ledovou žlutou kuličku. Oťasova přítelkyně Drobek si odplivla, nadurdila a začala láteřit, jako kdyby ji snad z řitě trčela tasemnice. Rozhazovala rukama, soukala ze sebe nesrozumitelná slova a vytvářela naprosto nesmyslné názory. Nakonec to ale nedala, nafoukla se a praskla. PRÁSK.

,,A je v hajzlu,“ řekl Jude a s námahou si vytáhl z paty zrezivělý hřebík stovku.

Olin se na něj tak podíval a poznamenal:

,,Jude, pokud nedostaneš otravu krve, tak určitě sněť a zemřeš... Co já si tu jen bez tebe počnu?!“ zaúpěl.

Ale Jude se jen usmál. Dal mu facku, aby se vzpamatoval a řekl:

,,Teď půjdeme za Matonim, ten má doma slivovice, že by se z toho jeden posral... A víš přece, jak já rád seru.“

,,Jo!“ výskl Olin a už mu kolem rtů naběhla slina. Úplně zapomněl na Judeho zranění a rozběhl se směrem k Matonimu, přičemž... Judeho nechal daleko za sebou. Ten se kvůli hluboké ráně mohl jen belhat a též zanechával za sebou krvavou stopu. A tak se stalo, že ho cestou sežrali vlci, seč bránil se urputně slovy HUŠ HUŠ, ale už nebylo těch časů, kdy jsme strávili několikero jasnozřivě přiopilých nocí na přehradě na Bystřičce, kterou stavěli v dávných dobách Italové a tedy i můj pradědeček.

Přijeli jsme tam na dětských kolech a byl nás tam velký šestičlenný počet. Na jednu vagínu jeden pták. To však neměnilo nic na faktu, že dvě z kol skončily pod přehradou a naše skupinka pro naprosto nesmyslné neshody, kdy si Olin podřezal rybkou žíly a Jude kamenem rozbil hlavu, se rozdělila a já zůstal s nimi, zatímco Matoni s Hagisem si ponechali vlhké a chlupaté ženské pohlaví. Musel jsem se tomu smát, ale opravdu jsme si vybrali blbé místo na stanování, ve starých vyjetých kolejích po traktoru, kde to navíc byl samý kořen a list. Oni šli na kopec, kde je zmasakrovali místní domorodci a ochranáři přírody jim zase rozkopali kotlík se žvancem. Nakonec se to ale celé uklidnilo a všichni jsme odešli společně do noci se opít. Ale pak se kdosi utopil a přes přehradu jsme přešli nakonec jen tři. Ale ještě chvíli před tím jsme potkali jakési hloupé skautíky. Nabídli nám sklo. Dali jsme jim vodku a všichni společně se zhulili. U stanu ale ani jeden z nás nemohl najít klíč od zámku. Olin ho po celou dobu držel v ruce a já ho měl v kapse. Jude se nasral a vynadal nám do sráčů. Pak hodil opodál bobek a se zbytkem vodky zmizel někam do noci. Ráno ho našli ležet na přehradě s kamenem v podpaží...

,,Jude, a na co jsi měl vůbec ten kámen?“

,,Proti vlkům.“

Ale teď Jude u sebe neměl žádný kámen a Olin už zvonil na Matoniho. Matoni vylezl ze dveří a přiotráveně se ho zeptal:

,,Co je?“
Olin mu bez varování dal ránu a už se přes jeho bezvládné tělo válející se na podlaze chtěl vrhnout v ně jeho domu, za účelem najít a konzumací zneškodnit veškerou slívu. Jenže Matoni má bratra Vojcka. A Vojcek má zase šestý smysl. Stál v tu chvíli v skrytu kousek ode dveří a v rukou svíral lehkou hliníkovou lopatu, do které během setiny sekundy vytvaroval basreliéf Olinovy nechutně nasládlé tlamy. Olin se svalil vedle Matoniho a z nosu mu vytékala podivná tekutina, asi krev.

Seděl jsem ten den U Pavlíků a čekal na ně. Páté pivo, osmá Stařena a oni stále nepřicházeli a nepřicházeli. Zato ale přišel Vojcek. Posadil se ke mně. Vytáhl z pod bundy kalvados a nabídl mi:

,,Dáš si Petře?“

,,Vojcku, víš ale přece, že tvrdé nepiji.“ A chtěl jsem se už napít piva, když tu jakoby Vojcka posedl zlý amok, a vrazil mi hrdlo láhve přímo do chřtánu, přičemž mi nedopatřením vyrazil čtyři přední zuby... A já tak poprvé okusil jak chutná moje vlastní krev... Už jsem kdysi chutnal krev, bylo to tehdy, když jsem Milanovi z Lužné vytlačil svými teď už vyraženými předními zuby zaníceného beďara, ale myslím, že ta moje je trpčího zrna. Ach jo.

Ale ještě že odbočím. Včera mi totiž konečně vytanula na mysl definice přátelství mezi muži, a to sice:

Je to můj sluha a já jeho otrok.

Ale to je asi určitě pitomost, že?

13. února 2004

Chlív out