k6.sk - literárny server

JSEM ŠÍLENÁ ZELENÁ MRKEV. Ano, tak s těmito slovy jsem jednoho rána vstal a nakopl se krystalickou moukou blahobytu steroidů a testosteronu. Byl jsem naspeedovaný jako zkažená malina po přechodu a v zorničkách se mi zračilo Slunce, kterému zbývá asi tak ještě jedna miliarda pozemských let. Zívl jsem a do otevřených úst mi spadla moucha. Podle chuti to musela být ta pitomá tlustá chlupatá masařka, která tu svým bzukotem otravovala víc než dva dny a já ne a ne ji rozplácnout. Obvykle mouchy chytám do rukou a vyhazuji z okna ven a nebo aspoň za dveře na chodbu, kde straší a jsou tam pavouci. Už od dětství se jich strašně bojím. Lezl jsem za nimi do děr, s baterkou a primitivně zhotovenou harpunkou z tužky, nitě a jehly na zašívání. Nikdy jsem ale žádného neulovil, zato mi jich spadla na hlavu celá hromada. Připomínali vosí hnízdo a nebo včelí roj. Ještě na druhý den mi lezli ven z nosních dírek, uší, ba dokonce očních bulev. Byl jsem skoro na tom tak jako kdysi hodně dávno Kateřina Kubicová. Přišla k místní paní dětské lékařce, zdvihla dva prstíky, utáhla pionýrský šátek a špitla:

,,Sím, soudružko doktorko, něco mě bolí v oušku.“

,,Nejsem u tebe ani u nikoho jiného žádná soudružka, ty jeden zasraný komunistický spratku!“ vyjekla doktorka a ubalila Katce pořádnou facku... Až se ji hlava zatočila a z ucha ji vylétl škvor dlouhý a pružně masitý, asi tak jako červená stonožka, která má však jen 41 nohou. Hihi. A ještě dodala:

,,Měla jsi štěstí, děvenko, to jsi klidně mohla zemřít, kdyby měl ten hajzl čas a příležitost, vlezl by ti do mozku, požral ho, a z tebe by byl dement!“

(Teď už má Katka Kubicová za sebou Oxford, může tomu bílému plášti jen blahořečit, že ano.)

A od té doby trpím vlastně tou, no, arachnofobií. Vidím pavouka a ječím jako ženská. Šlápnu na něj a pištím přibližně jako můj otec, když vidí poškozený soustruh. A to někdy musím ve svém pokoji chytat i až pěticentimetrové macky. Dělá se mi z toho fakt zle, hlavně pak, když jsem zhulený... Máti:

,,Měl by sis tam v tom svém kutlochu aspoň jednou dvakrát do roka vysát... Je to země roztočů a ne pokojík mého zlatého chlapečka.“

A přetáhne mě po hlavě vysavačem, kdybych byl jako nahluchlý a nebo si ani neuvědomoval její přítomnost vezdejší... Ztěžka jsem polkl a začal přemýšlet co s tou masařkou. Teď už je to v pohodě, snad akorát vyseru její nechutné zbytky, vytřu prdel toaleťákem a spláchnu za sebou ten strašlivý humus. Což mi připomíná ale tu ironii osudu, když si v obchodě kupuju toaleťák. Prodavačka ho bere do rukou. Převrací ze strany na stranu, voní a sonduje tak jeho kvalitu, podle které by namátkou určila jeho cenu. A já se směju. Vybuchnu smíchy jako nějaká hašlerka napěchovaná Nobelovým dynamitem. Poprskám té slečně tváře a zařvu do její ušní dírky:

,,Paní, za pět minut si tím vytřu prdel! Hihi.“

Ale nic. Žádný smích, žádná reakce, žádné kapesníky papírové ani ty normální na prskance. Prodavačka jen ohrne svůj pršinosánek a lakonicky odfrkne:

,,Mládenče, s tím tu nikoho neohromíš... Tady tedy ne, my totiž toaletní papír prodáváme zásadně už alespoň jednou použitý.“

A do hajzlu, řeknu si, kdybych tu masařku přibil něčím ke zdi, tak by tam po ní zůstal jen nechutný flek a o to zrovna nestojím, protože kam se podívám, je to samá rozmáznutá mrtvolka komára z parného léta...

,,Takže je vlastně dobře, že jsi ji nakonec spolkl, viď?“ usmála se na mě Skořova Iva. Byla jen v průsvitně bílé halence a ještě průsvitnějších kalhotkách téže barvy. Doširoka roztáhla nohy a řekla:

,,Pojď Peťo, vem si mě. Celá jsem z té černé a chlupaté masařky zvlhla... Mám mezi nohama taky jednu takovou, ale mnohem větší.“

,,Jo, to je sice fajn, ale já se musím jít nasnídat.“

Vždyť venku na mě už čeká Olin! Půjdeme řádit na koloběžkách do městského parku. Hodíme do sebe ejakulační krystaly a sjedeme zámecké schodiště. To bude ale paráda! Vstal jsem z postele a rozběhl se do kuchyně. Na stole jsem měl už připravený dvaceti litrový hrnec kakaa a asi čtyřicet rohlíků. K tomu nějaké máslo a sýr. Všechno jsem to chvatně sežral a samozřejmě se přejedl. Navíc jsem si ucvrnkl do trenýrek a ještě než jsem znovu usnul znaven enormním příjmem potravy, pustil jsem to a ze zadku mi vylétla ta tlustá chlupatá a černá masařka jako nějaké torpédo U-botu 22 a s mlasknutím se i s kusem hovna přilepila na okenní tabuli. Svalil jsem se pod stůl a na dobrých třináct hodin bylo po mně... Takže mi vlastně začal docela zajímavý a produktivní den.

11. února 2004

Chlív out