Noční přelet

autor:: Jiří Hons

rubrika:: poviedky


Zkusil jsem se trochu protáhnout, ale bolestivě jsem se uhodil o vzpěru kabiny, tak jsem toho radši nechal. Opatrně jsem si promnul naražený loket a zasykl bolestí která vystřelila až do ramene. Chtělo by to trochu ledu… Pak jsem si najednou uvědomil jak nesmyslně se to chovám. Musel jsem se sám nad sebou smutně pousmát. Jako kdyby to už nebylo jedno…
Letadlo se trochu zhouplo, popruhy držící mě v sedačce se napjaly, ale pilot stroj hned zase vyrovnal. Tohle nebyl úhybný manévr před raketou nebo kulometnou dávkou. Ostatně, podle času i podle projekce terénu pod námi, kterou jsem sledoval na monitoru zaměřovače, jsme stále ještě přelétali nad neutrálním polárním územím. Tady jsme ještě nemohli nikomu vadit. Ještě jsme nevstoupili do výsostného vzdušného prostoru Svazu. Však ona ta chvíle přijde, pomyslel jsem si. A bude to… Přesně za hodinu a půl, řekl mi svítící ciferník chronometru.
Vytápění kabiny nestíhalo, vnitřní teploměr ukazoval jen něco nad málo nad nulou a můj dech se přede mnou zhmotňoval v podobě drobných obláčků páry. Nehledě na poměrně studený vzduch, zabraňující se zhluboka nadechnout, tu ale bylo docela příjemně. A v porovnání s tím, že venku se nedalo dýchat vůbec a vládlo tam těžko představitelných mínus sedmdesát… V podstatě jsem se měl jako v bavlnce. Od vražedných vnějších podmínek mě oddělovalo jen několik palců kovu, což mě většinou dost znervózňovalo, ale dnes mi to bylo tak nějak jedno. Dnes jsem měl úplně jiné starosti.
Slunce už několik dní šílelo a zalévalo základnu vlnami nekončících veder. Generál se dost potil a neustále si otíral čelo bílým hedvábným kapesníčkem, teď už ovšem zřetelně pozbývajícím původní elegance. Buď neměl po ruce jiný, nebo si to prostě neuvědomoval, a já jsem se rozhodl ho jen nestranně pozorovat. Sice jsem mu mohl nabídnout svůj vlastní kapesník, ale to bych se moc podobal podlézavým pitomcům, se kterými jsem se občas rval v důstojnickém baru. Samozřejmě jen když začali kecat o základních principech, morálce a podobných kravinách… a přitom lezli do prdele komu se dalo. A upozorňuji že si vždycky začínali sami – no dobře, tak ne vždycky, ale většinou jsem po nich nevyjel jako první, to klidně odpřisáhnu. Navíc jsem čekal co z toho tlusťocha konečně vypadne. Jak vůbec mohl projít pravidelnými fyzickými testy? Nejspíš známí na správných místech, jinak jsem to neviděl.
„Víte že nemáte moc dobré hodnocení, poručíku? Jako pozorovatel-operátor jste extra třída, ale jinak si to kazíte jak jen můžete. Neúcta k autoritám, porušování kázně, alkohol, rvačky…“ Shrnul to moc pěkně, to jsem musel uznat. Tak proč bych ho v tom trošku nepodpořil.
„Já jsem si tenhle džob nevybral…“ Generál mě sjel varovným pohledem. „Pane,“ dodal jsem. Trocha úcty ka autoritám mi asi přece jenom zbyla, jak se zdálo.
„Moje práce je fotografování zemského povrchu a tvorba map, pane. Nikdy jsem nechtěl být voják a tak mě mobilizace dost zaskočila, to se myslím dá pochopit. Pane.“ Tak a má to. Upřímnost nadevše. Pár piv, které jsem do sebe zvládnul naklopit než mě našli v baru, mé výmluvnosti očividně prospělo.
„Vy jste pil, poručíku?,“ zeptal se výhružným tónem generál. Aha, takže si toho všimnul. Možná bych mu neměl tak zblízka dýchat do ksichtu.
„Mám po službě, pane,“ odpověděl jsem podle pravdy. „Další let mě čeká až příští středu, takže dát si pivo po obědě nepovažuji…“ Nestačil jsem domluvit, skočil mi do řeči.
„Na tohle teď nemám náladu. Nejste ideálním vzorem vojáka, normálně bych s vámi vůbec neztrácel čas, ale podle morálních kvalit si historie bohužel nevybírá. Odpovídáte téměř perfektně požadavkům pro speciální misi, která z vás může udělat legendu. To vám dává šanci vykoupit se z armády a znovu začít dělat ty svoje mapy… Co na mě tak zíráte?“
Zaklapl jsem pusu, která se mi samovolně pootevřela, ale zírat jsem nepřestal. Speciální mise? A do hajzlu… Tak nějak jsem si uvědomil, že jsem v průseru. A nejspíš až po uši.
„Máme tady nějaký lovce,“ poznamenal hlas ve sluchátkách. Obsluha lokátoru. Neznal jsem ho, dokonce mě ani nenechali seznámit se s ostatními členy posádky. Absolutní utajení, ušklíbl jsem se. Utajování je blbost. Lidi se nikdy nezmění, tohle se taky dřív nebo později rozkecá. Trochu jsem se zarazil. Jestli bude nějaké později.
„Vědí o nás?,“ zeptal se vcelku zbytečně pilot. Jasně že o nás věděli. Jako vždycky, když jsme brázdili stratosféru nad Svazem. Naučili jsme se létat pravidelně, tak aby si na nás zvykli, a oni nás většinou nechávali na pokoji. V době mezikontinentálních balistických střel bůhvíkolikáté generace a satelitů podobné úrovně nebyl důvod vzrušovat se kvůli jednomu špionážnímu letounu. Kdybychom nesli jadernou nálož, věděli by to díky dálkovému skenování včas a stejně včas by nás sundali. My jsme nic takového nevezli.
„Zatím na nás nereagují,“ odpověděl diplomaticky hlas od lokátoru. Náhodou to řekl moc hezky. Zatím. Až budeme nad jejich územím, budou nás sledovat – buď z povzdálí, nebo se nás pokusí eskortovat a zajmout. S obojím bychom si měli poradit… a splnit úkol.
Hlasy v interkomu se začaly bavit o tom, co budou dělat po válce. Jak v blbým filmu… Padla spousta neuvěřitelně originálních nápadů – zjistil jsem, že máme na palubě jednoho farmáře, lyžařského instruktora a dva soukromé piloty, takže si i s minimem fantazie určitě dokážete představit, co mleli za blbosti. Asi po pěti minutách jsem začal mít jejich kydů tak akorát dost a přistihl jsem se, jak se konečky prstů lehce dotýkám páky katapultu. No, taky řešení. Neslyšet v každém hlase tu zoufalou naději, že zrovna on přece musí přežít… A zbabělou, sobeckou víru že když už se bude umírat, potká to ty druhé.
„Tak co chceš dělat, až to skončí?“ To se ptali mě. Nejspíš ne poprvé, na chvíli jsem je přestal vnímat.
„Vožrat se jako prase,“ odpověděl jsem popravdě. „Jinak si nic neplánuju. Vlastně ani moc nevěřím že tohle přežiju. Myslím že nás odepsali ještě než jsme na to kejvli…“ Nastalo ticho, dostal jsem je hezky. Pitomí optimisti…
„My to asi kurva nevíme,“ hlesl ten od lokátoru. „Díky za povzbuzení.“ Nojo, to jsem celý já. Frajer až do poslední vteřiny. Ale ne za každou cenu, na tom jsem si zakládal. Když už jsem něco posral, dokážu si to taky vyžrat. Obzvlášť když mi najednou začne být někoho líto.
„Sorry,“ řekl jsem jim. „Nechci vám brát naději. Stačí že jsem ji ztratil sám. Zkuste mě neposlouchat, když takhle začnu mluvit.“
„Tak buď radši zticha,“ poznamenal pilot. Poslechl jsem ho.
Zíral jsem na igelitový sáček ležící na generálově stole a snažil se překonat pocit závratě, který se mě zmocnil. Na čele mi vyrazil studený pot a já z kapsy vytáhl vlastní kapesník abych se osušil. Ještě že jsem ho tomu hajzlovi nenabídl, teď se mi hodil. Ani by si ho za boudu, jakou na mě ušil, nezasloužil.
„Co by to bylo,“ odpověděl jsem na generálovu otázku. „AK-47, nejlepší model jakej se dá v okolí sehnat. Tráva. Marihuana. Droga. A je samozřejmě moje. Předpokládám, že mám na pokoji kameru, jinak byste to nenašli. Tohle se vám povedlo, pane.“ Vida, výmluvnost mě neopustila. Zato plán že nějak přečkám válku a pak se vrátím ke své práci a koníčku zároveň, byl najednou v háji. Za distribuci drog na vojenské základně byl válečný soud a poprava zastřelením za úsvitu, tak abyste viděli přicházet nový den a bylo vám líto že se ho už nedožijete. To, že mám hulení jen pro vlastní potřebu, jsem na generála ani nezkusil. Když dokázal tohle, sehnat svědky pro něj určitě nebude problém. Přišel čas přehodnotit svůj odmítavý postoj k návrhu který jsem před chvílí tak rezolutně odmítl.
„Dovolte, abych se přihlásil jako dobrovolník k vaší misi, pane,“ vyletěl jsem do pozoru a ukázkově zasalutoval dřív, než se tlustoprd vzmohl na slovo. Změna plánu. Vyměním jistou smrt za trochu méně jistou. I když bych radši to hovado umlátil holýma rukama.
„Věřil jsem že jste patriot, poručíku,“ ušklíbl se generál. Tak tomuhle se říká samolibý úsměv, napadlo mě. „Teď si probereme pár podrobností o vašem úkolu.“
Když jsem o tom všem přemýšlel v přítmí své kabiny, skloněn nad světélkujícími číselníky a ovládacími prvky, získal jsem pocit že mě podobná věc prostě musela potkat. Průserář bez rodiny a příbuzenstva, neustále si koledující o další problémy – ideální kandidát na sebevražednou misi. Že já jsem se nepostřelil jako to dělali zoufalci, kteří radši měnili armádu za blázinec. Jediná kulka do nohy, trocha bolesti, a do akce by mě už nikdy nevyslali. Dokonce jsem kdysi i držel nataženou pistoli v ruce, hlaveň zapřenou o lýtko – jenomže jsem se bál že se střelím tak nešikovně, že už nebudu pořádně chodit. Viděl jsem takové případy. To mě na poslední chvíli zastavilo. Já idiot!
Každopádně jsem se dozvěděl spoustu věcí. Slunce opravdu zešílelo, vedra posledních dní nebyla úplně normální, ale taky nebyla jediným dárečkem naší domovské hvězdy. Obrovský oblak nabitých částic vyvržených mohutnou erupcí zasáhl blízké okolí naší planety a vyřadil dokonale z provozu protiraketový deštník celého Svazu. Sice tím zničil i ten náš, ale to teď nehrálo takovou roli, protože my jsme to o nich věděli, ale oni o nás ne. Tak pravila výzvědná služba. Amen. Druhým kamínkem v generálově (vlastně teď i mojí) mozaice byla nedávno dokončená, supertajná zbraň. Desetitunová bomba přecpaná speciálními nanoroboty. Nejaderná, nedestruktivní potvora, schopná vyřadit z chodu cokoliv, v čem by byl aspoň kousíček elektroniky. Ve velínu balistických střel Svazu bylo těch kousíčků víc než dost… a právě tam jsme směřovali, po stejné trase a ve stejnou dobu, jako jsme létali už přes rok. V poslední době si nás stíhači moc nevšímali, což ti nahoře pokládali za poměrně dobrou šanci k útoku. Sluneční bouři jim pak přihrálo samo nebe – nebo spíš peklo, opravil jsem se. S tímhle nemělo nebe nic společného.
„Stačí když přesně zaměříte cíl a vypustíte bombu,“ říkal generál. „Její povrch využívá nejmodernější produkty takzvaných neviditelných technologií. Na lokátoru si jí nikdo nemůže všimnout, zatím to neumíme ani my. Bomba se sama zaktivuje a ve vhodnou chvíli odhodí plášť a vypustí svůj obsah na cíl. Do dvou hodin proniknou nanoroboti do velínu, kde totálně zničí veškerou elektroniku, která se tam nachází, stejně jako v širokém okolí. Samotný proces likvidace elektronických zařízení bude tak rychlý že než si stačí uvědomit o co jde, bude už po všem. Pak budeme mít funkční nukleární arzenál už jenom my a bude po válce. Svaz bude muset uzavřít příměří, jinak by neměl šanci na přežití. Tím pádem vyhrajeme - bez zbytečně mrtvých miliard lidí, kterým bychom se jinak dřív nebo později prostě nevyhnuli.“ Tobě tak záleží na lidech, zdvihla se ve mně vlna odporu. Spálená, radioaktivní planeta by vám prostě byla nanic, tak je to.
„Mám tři dotazy, pane,“ neodpustil jsem si příležitost k rýpnutí. „Prosím,“ pokynul mi blahosklonně generál.
„Tak za prvé – jste si jistí, že neexistuje něco jako záložní velín? My určitě taky něco takového máme.“
„O to se nestarejte. K provedení vaší mise nic takového vědět nepotřebujete. Musíte mi věřit že je to pod kontrolou. Dál?“
Nechal jsem si okamžik na dramatickou pauzu, ale moc dlouho jsem nevydržel. „To letadlo okamžitě sestřelí, jakmile poznají že se něco děje a my jsme ještě nad Svazem. Mám pravdu?“ Trochu mi selhával hlas, přiznávám. Jenom kývl, ani nepokládal za potřebné mi odpovídat. „Aha,“ řekl jsem. Tak trochu ve mně doutnala naděje, že se pletu.
„Doufám že mi dáte aspoň padák,“ poznamenal jsem. Vlastně to byla spíš otázka. Generál to vzal jako vtip a poprvé za celou dobu se zasmál.
„Padák mít budete. A dál?“
„Co dál?,“ nestihl jsem ho, na chvíli jsem se ponořil do hodně pochmurných myšlenek. Tomu se člověk prostě občas neubrání.
„Říkal jste že máte tři otázky.“
„Jo tak,“ vrátil jsem se do reality. „Pustíte mě teď zpátky do baru, pane? Mám pocit že nutně potřebuju panáka.“ A to byla sakra pravda. Jenomže generál zavrtěl hlavou. „Odteď budete dodržovat nejpřísnější utajení. Vrátíte se na pokoj a až do odletu nesmíte mluvit s nikým kromě mě.“
„Co takhle flašku na pokoj?,“ zkusil jsem to ještě.
„Jsme nad Svazem,“ ozval se po dlouhém mlčení pilot. Chvíli jsem přemýšlel o tom že ještě zůstanu zticha, jak mi sám poradil, ale nakonec jsem to nevydržel.
„Co lovci?“ zeptal jsem se.
„Vědí o nás.“ To nebyla žádná novina. Zatím nás třeba i nechají na pokoji, ale jakmile se dostaneme do blízkosti velínu, možná někomu dojde že cizí letadlo nad Svazem prostě nemá co dělat. Ano, přeletěli jsme nad ním v minulosti už několikrát, dokonce i já. Jenomže tenkrát fungoval jejich protiraketový systém bezchybně, zato teď vůbec… Stačí aby si nějaká průměrně chytrá hlava dala dvě a dvě dohromady. Pak můžeme jít dolů jako kámen. Skoro jsem se tomu zasmál. Jo, jako šutr půjdeme dolů i když úkol splníme, tohle letadlo prostě sejme raketa nebo dávka velkorážových kulometných střel. Spadne a rozseká se na kusy společně se vším co veze na palubě. A když se někomu z nás povede dostat na zem živému, taky to nebude dvakrát velká výhra, protože po nás půjdou jako zběsilí – no mazlit se s námi rozhodně nebudou. Než se nechat chytit, to už je lepší všechno ukončit vlastní rukou.
Dotkl jsem se pažbičky pistole v podpažním pouzdře a lehce ji pohladil. Kdyby něco, nezapomeň si počítat náboje, řekl jsem si. Ať ti zbyde možnost volby.
Pozoroval jsem na monitoru zaměřovače pustou krajinu ubíhající pod námi a přemýšlel jestli tam dole bude nějaká šance přežít. Budeme muset přeletět ještě několik horských pásem, než se dostaneme na místo určení a celá krajina tam dole je pokrytá věčným ledem a sněhem. Naše letecké kombinézy nás sice ochrání před arktickou zimou, ale jídlo ze železné dávky vydrží maximálně na dva dny. A pistolí se dvěma zásobníky, což byla výzbroj každého z nás, toho asi taky moc nenalovíme, natož abychom se ubránili před nepřátelskými jednotkami. Pokud jsem věděl, nikdo nemluvil o tom že by se počítalo se záchrannou misí která by nás dostala zpátky – byli jsme prostě odepsaní předem. Všechno to zapadalo dohromady a potvrzovalo mou životní teorii – tedy že život prostě stojí za zlámanou grešli. Jak se jednou narodíte, skončíte špatně. Umřete, s tím se nedá nic udělat. Jen bych dal přednost trochu méně drastickému konci.
Zabral jsem se do svých myšlenek a nechal čas ubíhat, než jsem si všimnul že zbytek posádky spolu zase mluví, a to docela nahlas. Pohlédl jsem na monitor – k cíli zbývalo několik set kilometrů, zanedlouho přijde čas vyložit náklad. Byl jsem mimo skoro dvě hodiny, ani mi to tak dlouho nepřipadlo.
„Kurva!,“ zařval pilot a letoun se propadl snad o sto, dvěstě metrů. Teď už šlo do tuhého. Trup se otřásl dvěma rychlými explozemi, to odstartovaly klamné cíle, vystřelené druhým pilotem a vzápětí vyrazil stroj prudce vzhůru.
„Dvě rakety zničeny,“ oznámil hlas od lokátoru. „Stříleli bez varování! A máme tady další!“
Svět se změnil v jednu jedinou, obrovskou horskou dráhu. Propadali jsme se a stoupali, nakláněli se do stran a já jsem najednou zjistil že se pokouším modlit. Kurva, nikdy jsem se nemodlil. Až teď, i když jsem věděl že to nemá smysl a že za chvíli bude po mě a po všech ostatních. Měl jsem strach, strach jaký jsem v životě nezažil. Nikdy mě nenapadlo, že může být tak intenzívní. Neexistovalo nic, vůbec nic, kromě touhy po životě. Najednou jsem zjistil že řvu z plných plic. „Vypadneme odsud! Serem na velín, někam se zdejchnem!,“ křičel jsem na pilota. Ne, já nikdy nebyl hrdina a taky jsem se za to nestyděl.
„Drž už hubu a shoď tu bombu!,“ překřičel mě pilot. Pohled na monitor – no jasně, my už jsme tady! Rychle to ukončíme a pryč! Trochu jsem pozapomněl na strach a umístil cíl do zaměřovacího kříže. Tohle přece umím. Na klávesnici jsem vyťukal kód zahajující vypouštěcí sekvenci a pak prudce udeřil pěstí do velkého rudého spínače po mé pravé straně. Letadlo sebou škublo, jak pumovnice vypustila bombu směrem k zemskému povrchu. Pak se mi zatmělo před očima. Krev se mi nahrnula do mozku a já dokonce na pár okamžiků ztratil vědomí. Probral jsem se ale rychle, dlouhé hodiny na trenažérech mi přece jenom asi něco daly. Chvíli jsem vůbec nic nevnímal, než mi pomalu došlo co se děje. Letěli jsme dál s motory běžícími naplno, jenže jsme byli náhle o deset tun lehčí a letadlo mířilo s čumákem zabodnutým do nočního nebe plného hvězd přímo vzhůru.
„Setřásli jsme je?,“ odvážil jsem se zeptat, protože nastalo ticho.
„Asi jo. Možná se stáhli,“ uslyšel jsem. „Letíme dost rychle. Až se dostaneme tak vysoko že na nás nebudou moct, zkusíme to obrátit.“
Vypadá to nějak jednoduše, pomyslel jsem si. Ale komu to kurva vadí? Vzpomněl jsm si na generála. Kdoví, třeba jsme právě zachránili svět…
„Tohle ne,“ zašeptal muž od lokátoru. „Poslali na nás stratosférickou stíhačku…“
Stíhacích strojů schopných létat ve stejné výšce jako náš špionážní letoun bylo na světě jen pár. A navíc jenom našich – o těch druhých jsme si mysleli že dosud nejsou schopny boje. Podle výzvědné služby měly být ve vývojové fázi. Ne, to nemůže být pravda.
„Jak to víš?,“ ozval se pilot. „Vždyť přece…“ nedokončil větu.
„Je to desetkrát rychlejší než zvuk,“ zněla odpověď. „Zaměřuje kulomet. Za chvíli bude na dostřel. A bude to… teď.“
Trup letadla zvonivě zaduněl, přímo přede mnou se objevila půlmetrová díra a popruhy se napnuly k prasknutí, jak mě vnější podtlak začal rvát ven. Helma se automaticky zavřela, svět se zhoupl a já už jsem na nic nečekal a zatáhl za černožlutě pruhovanou rukojeť katapultu. Poslední co jsem zaslechl v interkomu byl řev umírajících a zraněných lidí. Pak mi strašlivé přetížení zarazilo ocelovou pěstí mozek snad až do žaludku a nastala tma.
Měl jsem sen že ležím doma v posteli, je noc a venku řádí bouřka. Nešel proud a tmu protínalo jen oslnivé světlo blesků, následované mohutným hřměním. Byla mi zima a tak jsem se pohnul abych přes sebe přetáhl přikrývku. V tu chvíli celým mým tělem projela strašlivá bolest která mě okamžitě vrátila zpátky. S námahou jsem otevřel neuvěřitelně opuchlé oči a zjistil že mě bolí úplně všechno. Seděl jsem ve své sedačce, padák vlál ve větru kdesi za mnou a já se rozhlédl po zasněžené horské kotlině do které jsem dopadl. Bylo poměrně světlo, nízko zavěšené mraky odrážely rudooranžový řísvit, který matně ozařoval okolí. Jako kdyby v dálce hořelo, napadlo mě.
Asi po půl nebo třičtvrtě hodině se mi povedlo odepnout se z popruhů. Byl jsem na tom hodně špatně, přetížení po vystřelení sedačky z letadla mi nadělalo po celém tělo obrovské podlitiny, skoro jsem se nemohl hýbat. Zkusil jsem udělat pár kroků, ale svaly mě neposlouchaly a zhroutil jsem se mezi balvany pokryté sněhem. Kde jsou asi ostatní, napadlo mě. Kolika z nich se povedlo vystřelit? Něco mi ale říkalo že jsem nejspíš úplně sám uprostřed divočiny, hluboko na území Svazu. Dost debilní situace.
Odepjal jsem helmu a do plic se mi zakousl mrazivý horský vzduch, který mě trochu vzpamatoval. Co teď, zapřemýšlel jsem. Mám asi jedinou možnost – vyškrábat se nahoru do svahu a rozhlédnout se po kraji, abych zjistil kde vlastně jsem a kam půjdu. Půjdu? To asi hned tak ne… Jestli ještě vůbec někdy.
Nakonec jsem přemluvil své protestující tělo a pomalu, s velkými přestávkami vyrazil vzhůru. Trvalo to dlouho. Hodně dlouho. Celou věčnost. A to co jsem spatřil, mi vzalo všechny naděje, které jsem snad ještě v sobě někde ukrýval.
Díval jsem se do údolí, za kterým se zdvihal ještě jeden, o dost nižší hřeben rozeklaných skal. Za ním se rozprostírala pustá, spálená planina, pokrytá majestátně se tyčícími hřibovitými mraky. Tři nalevo, dva napravo, šest přímo proti mně. A v dálce na obzoru zbytek, bylo jich tam snad patnáct nebo dvacet pohromadě… Dohořívající města ozařovala to všechno rudým a oranžovým světlem. Všechno je v prdeli, uvědomil jsem si. Generálův plán očividně nevyšel. Žádná záchrana lidstva se nekoná. Svět právě skončil.
Pohnul jsem levou rukou abych se zachytil balvanu, protože se mi podlomily nohy a v podpaží si uvědomil pouzdro s pistolí. Tak co, kamaráde, řekl jsem si. Uděláme to hned a nebo si ještě dáme trochu času?
Zatím ne, rozhodl jsem se. Ještě se tu trochu porozhlédnu. Konec světa se nevidí každý den.

17.-27.listopadu 2004

napísanísané:: 7.7.2005

prečítalo:: 1247 ludí