JE ČAS VYRAZIT DO MATEŘSKÉ ŠKOLKY

autor:: Chlív

rubrika:: poviedky

Jednou ráno se Quentinbubakoff podrbal na zadku. Situace byla vážná, až téměř do nebe volající. Snesl se k němu anděl Hulení a začal ho přesvědčovat o tom, že Karel Mánička je ten nejlepší člověk na světě. Ale Karel Mánička byl jen obyčejný hypochondr, který trpěl na astma, vodu v kolenou a mozkovou příhodu.

Karel Mánička žil nějaký čas na bobku a pod jednou střechou s Pavlou. A pak nečekaně zešílel. Pavla měla velké bradavky. Připomínaly oceán za západu Slunce a dalo se za ně tahat. Byl to fajn pocit. Pavla kvičela a vy jste si užívali.

Když tu do místnosti bez vyzvání vstoupil Olin. Přiblížil se Quentinovi a poplácal ho po rameni, přičemž se jej zeptal:

,,Ahoj Bubu, ty ještě spíš?“

A zpod postele se v tu samou chvíli vyškrábal Jude a řekl:

,,Sním nebo bdím?“

Podrbal se na bradě. Vytrhl vous a připálil si Stařenu. Usedl na pelest postele, podíval se z okna, kouřil, a tak trochu připomínal Sokrata, který rozhodoval kdysi dávno, jestli v bitvě poteče krev a nebo si všichni do jednoho budou říkat:

,,Proč tam jen tak stojí?“

,,Co tam asi vidí?“

,,A jak to, že jeho kopí zahálí!“

,,Moje kopí by tedy nikdy nezahálelo,“ řekl Jude, típl Stařenu o Quentinovo stehno, otevřel okno a šel se projít. Ještě ode dveří šlo slyšet:

,,A stejně jsou to všichni HAJZLOVÉ!“

Vyklonil jsem se ven a viděl, jak škrtí Buška, mého vysoce dementního, slabomyslného souseda, který se svou klisnou zplodil jen samé zmetky. Doslova těžký podprůměr, pro který jsou Einsteinovy rovnice jedna velká masařka přilepená s vzácnou něžností ke zdi. Ten kluk, myslím se jmenuje Michal a umí chodit, zjevně i vidí. Jenže jedno oko se u toho dívá na západ a to druhé na východ. A ta holka ani žádné jméno nemá, vypadala úplně jako náš pán, katolický farář Hugo. Je úplně stejně nadržená. Jakoby to byly dvojčata. Sedí společně nad kalichem svěceného, louskají oplatky a dumají nad tělem a krví Kristovou.

,,A stejně to byl frajer.“

,,Jo, nechat se ukřižovat, to byla teda pěkná pitomost. Ale ty zrezivělý hřeby, úplný fakír!“

,,To jo, feťák jeden.“ Zahodil svatý Petr nedopalek. Típl ho špičkou bosé nohy a zvolna se počal šourat k Pavlíkům, kde mě včera Lojza okradl a nařkl z užití o8mi piv. Ale já jich měl, do prdele, devět! Plus cigára.

Quentin se postavil, udělal sto šedesát dřepů, pětset sedů lehů, čtyři sta kliků a dvou tisíckrát se shýbl, až se mu zlomil jeden obratel. Svalil se s plesknutím na zem, a tak trochu připomínal zkaženou žábu, která by sice mohla být krásným princem z pohádky, ale jak řekl Jude, který se mu mezitím posadil na záda:

,,Ale nejspíš by to byla šedesátiletá prostitutka, která by tě po vysvobození chtěla obdarovat svým sádlem. Křičel bys blahem, děsem a hrůzou, a pak by ses trochu ukakal.“

A tu Quentinovi došlo, že by se měl jít vysrat. Na chodbě potkal matku. Zase vypadala příšerně. Měla jen jedno nahé ňadro. To druhé ji sežrala rakovina a měla tam teď už jen bezduchou díru trapné bezednosti. To Quentina nakoplo tak, že se mohl nakonec jen, bohudík, vymočit. Zase to na mě příjde v rachotě, pomyslel si, a odebral se do kuchyně.

V kuchyni svítilo světlo a u stolu seděl taťka. Byl mrtvý, ale vypadal docela šťastně. Jmenoval se Jindřich, ale ve skutečnosti to byla jen přezdívka. Po vesnici kolovaly fámy, že prý pracuje pro FBI. Jen v chalupě u Skoře byli pevně přesvědčeni, že určitě bezesporu fachá pro Ciajéj.

Včera mě Skoř nasral! Přitáhl sebou do knajpy pěknou kundu. Je vysoká a nedostupná jako věž v Babýlonii, a když pohne půlkami, za oknem hospody vypukne ohňostroj a bujaré veselí. Malé děti se mezi sebou znásilňovaly a otcové počestných rodin usoudili, že už dost bylo tyranie a zardousili své manželky. Chytli se všichni za ruce, a svorně odkráčeli kachním krokem do hospody.

,,To je paráda, řekla kunda. ,,Hospoda je paráda,“ řekla znovu Skořova kunda.

,,Umíš říct i něco jiného, než paráda?“ zeptal jsem se ji s pokryteckým zájmem anarchisty zapalujícího doutnák atomové bomby. (Ten Klau si to zaslouží!) Odpověděla mi:

,,Umím mrdat!“ a zazubila se na mě svým bezelstným úsměvem kudlanky nábožné. Chytl jsem ji za ruku a vrazil na záchod. Zacpal jsem ji dlaní prsa, vztyčil prst, myslím, že to byl malíček, a řekl ji:

,,Nikomu to neříkej, ale chci si teď s tebou užít... Můžu?“ zaskučel jsem vlažnou něhou Niagarských vodopádů a už si rozepínal poklopec. Blbec, byl na knoflíky! Napřed jsem si zlomil nehet, pak článek, a nakonec celý prst. A tak jsem si šel radši zahulit ke korýtku, do kterého právě svižně močil Starý Pincek. Kunda seděla na míse, cákala všude kolem rozkoš, a strkala si tam ruličku od toaleťáku s vůní banánů. Vypadala skutečně jako bohyně sebeukájení a sebekritického smíchu. Típl jsem džona o Pinckův zátylek a vrátil se ke stolu s Pavlou, Olinem a Judem. Taky tam byla nějaká piva, pytel trávy, troje Startky, Olinův úsměv, Pavlin zub a Judeho prsní bradavka. Nebylo si na co stěžovat, stačilo si jen prostě uchcat.

Quentin domočil, zavrtěl svojí vanilkovou tyčinkou a řekl si:

,,Asi si umyju chrup a udělám dup.“

Dupl si ale rovnou a odešel do koupelny. V koupelně pršelo. Vznášely se tam ženská ňadra se ztvrdlými bradavkami, a byla tam hustá mlha. Atmosféra prosáklá sekretem a zrcadlo zalila brunátná tvář Quentinbubakoffa. Vycenil na sebe svoji jasně bílou keramiku a vysoce ocenil svojí tvář stále přibývajících uhrů v vzestupné křivce nekompromiseně deroucí se k nebesům. Bylo tam hezky. Byly tam bílé mráčky a svítilo tam Slunce.

Quentin si opláchl obličej, vyzvracel se a ucpal odpad. To byla každodenní rutina začátku jeho dne. Pak šel zpátky do kuchyně a řekl své spanilé matce, před kterou prchlo i nahnilé rajče:

,,Matko, dám si k snídani kakao a vánočku.“

Matka mu vrazila do ruky igelitku a dluhopis a poslala ho do obchodu na chleba.

Quentin strašně nerad chodil do obchodu. Bál se totiž prodavaček, které ho s oblibou plácaly po zadku a nevěřil jim ani jedno slovo, protože jen ustavičně mlčely, hihňaly se a nebo vám u pokladny podstrčily lístek, na němž stálo velkými tiskacími písmeny 31,50. Škytl a vytratil se.

V obchodě měli ale jen mléko. Byl to obchod plný kozího mléka. Byl to tak zvaný Mléčný obchod, též přezdívaný jako Bílý dům hrůzy. Též ulice nesla příznačný název. U Vraždy páně.

V obchodě zrovna lilo. Krev tekla po stěnách proudem a ono to jen cinklo. CINK. CINK. Zdi byly vyztuženy šestkou železem, takže nepraskly.

Quentin ale bohužel zrovna mutoval, a tak místo aby řekl, že chce koupit chleba v obchodě, kde se prodávalo jenom mléko, vyloudil ze sebe:

,,Šme okurek.“

Dostal pár facek, žiletku, a pak ho poslali domů. Tady už na to byli zvyklí.

,,Ti Quentinbubakoffovi jsou ale blázni!“

Quentin se oholil. Plivl do lžíce, aby měl vůbec jakou snídani a řekl:

,,Je čas vyrazit do mateřské školky.“

Obul si botičky, matka mu dala hliněné kuličky do papírového sáčku, Quentin nakopl svoji koloběžku Supr Mig 21 a vyrazil.

Otec byl šťastný, že se aspoň na chvíli zbavil svého syna. Vzal plyšáka a narazil si ho na žaluda. Byl rudý jako skvrna komunismu v našich chlopních a zorničkách.

,,Ať žije Lenin!“ zapištěly dětské hlásky ve školce.

,,Ať žije Quentinbubakoff,“ zapištěl hlásek učitelky z první řady a celý svět tak nějak pojednou dostal smysl. Ráno se stmívalo, v poledne vycházel Měsíc a o půlnoci se speedovalo ve dne v noci. Kdo nebere tvrdé drogy, ten kašle na svoji smyšlenou budoucnost.

A najednou nastal čas usnout pod Vincentovým obrazem Čluny ze Saintes-Maries. Ten obraz jsem v dětství strašně miloval!

17. ledna 2004

Chlív out

napísanísané:: 17.1.2004

prečítalo:: 1708 ludí