ROZHOVOR S MRTVOLOU
autor:: Chlív
rubrika:: poviedky
,,Ta holka má jenom jednu nohu, že se z ní neposereš.“
,,Jo jo, posírám se,“ vzal jsem od Martina pivo a zašklebil se. Byla to strašlivě ošklivá ženská těsně před smrtí. Lidé se právě začali scházet na pohřeb.
,,To jdou na můj pohřeb,“ usmála se na mě ta stará rašple, a pak se mě zeptala: ,,Mladý pane, pohlídáte mi kabát, doufám, že se tady na vesnici nekrade?!“
Nevěděl jsem, co říct.
,,Klidně.“
Pověsila si ho za má záda a šla si přisednout ke dvěma násoskám, které pily rum a pravděpodobně také umíraly. Všichni v té hospodě byli na chcípnutí, odění v černé taláry, očekávali pivo, vepřoknedlozelo. A první paprsek slunce zahnaly milióny sněhových vloček. Zapálil jsem si Stařenu a přesměroval svoji pozornost na tu jednonohou. Zezadu nevypadala až tak špatně. Nevěděl jsem sice, jestli mrtvolu půjdou teprve pohřbívat, takže je zatím čeká v kostele na prkně, a nebo ji už pohřbili a ona to má už tak konečně za sebou a mrzne v hlíně. Tluče do víka rakve, dusí se a chce se mermomoci dostat ven, ale to se vlastně stává úplně každé mrtvole. Dal jsem si loka a potáhl. Měla dlouhé černé vlasy a ještě delší nos. Řekl jsem si, že chlapi takové nosy nemívají, a taky, že ty vlasy má určitě obarvené.
Mrtvola u stolu se dvěma pošuky začala dávit. Měla průsvitnou pokožku, takže přes vrásky ji šly nádherně vidět lebeční kosti. Když mrkla, její víčko spadlo jedné z těch nánosek do rozpitého rumu. Pošuk-nánoska ho do sebe hodil.
,,Sakra, dneska to má ale říz!“ a odplivl si.
Přemýšlel jsem, jaký by to s ní byl asi sex. Jedno ňadro ji vystupovalo víc než to druhé. I Jana měla jedno větší druhého, ale tady to bylo díky profilu, jímž ke mně obrácena seděla.
Říkal jsem si, ale vždyť ji neznám. Má jednu nohu a ke všemu pije čaj. Ale kouří! To byl na celé situaci snad jediný klad.
Před hospodou začala parkovat auta. Lidí v černém přibývalo stejně rychle jako knedlí, které roznášela paní Fusková, přičemž u toho řvala:
,,Uhněte mamrdi,“ a máchala s tácem žrádla nad hlavou. Staří dědci si třásli rukama, líbali na obě tváře, nasávali svoji vůni levné kolínské, potu a zaschlého semene, které jim stékalo po tváři, a stále si přáli k novému roku. Jakoby se tu zastavil čas. Mávám prázdným kríglem na Martina, ale toho pod krkem třímá pan Fusek a rozbíjí jeho hlavu o nástěnné hodiny, které nedopatřením spadly na pult, Fusek se lekl, dolil na míru a tu ho pojednou popadl strašlivý vztek a ukrutně potřeboval někoho přizabít a jeho zaměstnanec Martin měl tu smůlu, že byl právě po ruce. Je to jinak hodný mládenec příjemně decentního vystupování, který mi však nedokáže rozměnit za litr a chce po mně navíc ještě tři koruny, s kterými se nakonec také spokojí... PLATÍM
a jdu za Matonim pálit cedla. Jednonohá dívka kope zbývající nohou do stolu. Hospoda je plná lidí, atmosféra houstne, obsluha je laxní a přizabitá. Každý tu umírá nedočkavostí. Dokonce i mrtvola se zdejchla, ale kabát tu po ní zůstal. Chvíli jsem přemýšlel o tom, že bych odešel v něm, a pak ho u nějakého vetešníka výhodně zpeněžil. Ale co můj hubertus?
Nasadil jsem si kapuci a šel se vymočit. Vedle mne močila nějaká stará ochechule, kalhotky pod kolena, prdel se marně snažila vecpat do pisoáru, až tak byla chuděra tlustá.
Venku zuřila sněhová bouře, zachumlal jsem se hluboko do sebe a vyrazil... Zvoním.
Matoni: ,,Mates mi nedonesl ta cedla, tak zítra.“
Já: ,,A můžeš mi to zrovna zformátovat?“
Matoni: ,,Hm, tak jo.“
Mrzne, třese se mu kolík, nechci ho zbytečně trápit, ani nijak zdržovat, a proto mu říkám:
,,Tak zatím ahoj.“
Netvářil se příliš nadšeně, ale ani já se netvářil nijak nadšeně, když jsem vrazil hadr do bedny, vše se tak nějak rozjelo, ale NIC! Myslel jsem, že mi hrábne. Chtěl jsem vyskočit z okna. CO JEN BUDU DĚLAT! křičel jsem. Jo, jo, píšu stejně čínou do sešitu, ale pak to přepisuju na comp, abych mohl na netu provádět úspěšnou a někdy méně úspěšnou exhibici, ale co teď? Čekám na Matoniho, píšu povídku, mám chuť si zakouřit a chce se mi srát. Je to situace k zblití, ale píšu si sms s Luckou, Hankou a Charmed. Takže to není zase až tak velká hrůza, snad... to Matoni dneska úspěšně vyřeší a já zulíbám samou radostí jeho červené tvářičky a nebo budu muset otravovat Michala, který si za to ale vezme peníze... Ne sice moc, ale přesto. I kdyby se totiž přijel byť jen na mne usmát, účtoval by si kilo! Jak říkám, je to prostě k posrání.
6. ledna 2004
Chlív out
,,Jo jo, posírám se,“ vzal jsem od Martina pivo a zašklebil se. Byla to strašlivě ošklivá ženská těsně před smrtí. Lidé se právě začali scházet na pohřeb.
,,To jdou na můj pohřeb,“ usmála se na mě ta stará rašple, a pak se mě zeptala: ,,Mladý pane, pohlídáte mi kabát, doufám, že se tady na vesnici nekrade?!“
Nevěděl jsem, co říct.
,,Klidně.“
Pověsila si ho za má záda a šla si přisednout ke dvěma násoskám, které pily rum a pravděpodobně také umíraly. Všichni v té hospodě byli na chcípnutí, odění v černé taláry, očekávali pivo, vepřoknedlozelo. A první paprsek slunce zahnaly milióny sněhových vloček. Zapálil jsem si Stařenu a přesměroval svoji pozornost na tu jednonohou. Zezadu nevypadala až tak špatně. Nevěděl jsem sice, jestli mrtvolu půjdou teprve pohřbívat, takže je zatím čeká v kostele na prkně, a nebo ji už pohřbili a ona to má už tak konečně za sebou a mrzne v hlíně. Tluče do víka rakve, dusí se a chce se mermomoci dostat ven, ale to se vlastně stává úplně každé mrtvole. Dal jsem si loka a potáhl. Měla dlouhé černé vlasy a ještě delší nos. Řekl jsem si, že chlapi takové nosy nemívají, a taky, že ty vlasy má určitě obarvené.
Mrtvola u stolu se dvěma pošuky začala dávit. Měla průsvitnou pokožku, takže přes vrásky ji šly nádherně vidět lebeční kosti. Když mrkla, její víčko spadlo jedné z těch nánosek do rozpitého rumu. Pošuk-nánoska ho do sebe hodil.
,,Sakra, dneska to má ale říz!“ a odplivl si.
Přemýšlel jsem, jaký by to s ní byl asi sex. Jedno ňadro ji vystupovalo víc než to druhé. I Jana měla jedno větší druhého, ale tady to bylo díky profilu, jímž ke mně obrácena seděla.
Říkal jsem si, ale vždyť ji neznám. Má jednu nohu a ke všemu pije čaj. Ale kouří! To byl na celé situaci snad jediný klad.
Před hospodou začala parkovat auta. Lidí v černém přibývalo stejně rychle jako knedlí, které roznášela paní Fusková, přičemž u toho řvala:
,,Uhněte mamrdi,“ a máchala s tácem žrádla nad hlavou. Staří dědci si třásli rukama, líbali na obě tváře, nasávali svoji vůni levné kolínské, potu a zaschlého semene, které jim stékalo po tváři, a stále si přáli k novému roku. Jakoby se tu zastavil čas. Mávám prázdným kríglem na Martina, ale toho pod krkem třímá pan Fusek a rozbíjí jeho hlavu o nástěnné hodiny, které nedopatřením spadly na pult, Fusek se lekl, dolil na míru a tu ho pojednou popadl strašlivý vztek a ukrutně potřeboval někoho přizabít a jeho zaměstnanec Martin měl tu smůlu, že byl právě po ruce. Je to jinak hodný mládenec příjemně decentního vystupování, který mi však nedokáže rozměnit za litr a chce po mně navíc ještě tři koruny, s kterými se nakonec také spokojí... PLATÍM
a jdu za Matonim pálit cedla. Jednonohá dívka kope zbývající nohou do stolu. Hospoda je plná lidí, atmosféra houstne, obsluha je laxní a přizabitá. Každý tu umírá nedočkavostí. Dokonce i mrtvola se zdejchla, ale kabát tu po ní zůstal. Chvíli jsem přemýšlel o tom, že bych odešel v něm, a pak ho u nějakého vetešníka výhodně zpeněžil. Ale co můj hubertus?
Nasadil jsem si kapuci a šel se vymočit. Vedle mne močila nějaká stará ochechule, kalhotky pod kolena, prdel se marně snažila vecpat do pisoáru, až tak byla chuděra tlustá.
Venku zuřila sněhová bouře, zachumlal jsem se hluboko do sebe a vyrazil... Zvoním.
Matoni: ,,Mates mi nedonesl ta cedla, tak zítra.“
Já: ,,A můžeš mi to zrovna zformátovat?“
Matoni: ,,Hm, tak jo.“
Mrzne, třese se mu kolík, nechci ho zbytečně trápit, ani nijak zdržovat, a proto mu říkám:
,,Tak zatím ahoj.“
Netvářil se příliš nadšeně, ale ani já se netvářil nijak nadšeně, když jsem vrazil hadr do bedny, vše se tak nějak rozjelo, ale NIC! Myslel jsem, že mi hrábne. Chtěl jsem vyskočit z okna. CO JEN BUDU DĚLAT! křičel jsem. Jo, jo, píšu stejně čínou do sešitu, ale pak to přepisuju na comp, abych mohl na netu provádět úspěšnou a někdy méně úspěšnou exhibici, ale co teď? Čekám na Matoniho, píšu povídku, mám chuť si zakouřit a chce se mi srát. Je to situace k zblití, ale píšu si sms s Luckou, Hankou a Charmed. Takže to není zase až tak velká hrůza, snad... to Matoni dneska úspěšně vyřeší a já zulíbám samou radostí jeho červené tvářičky a nebo budu muset otravovat Michala, který si za to ale vezme peníze... Ne sice moc, ale přesto. I kdyby se totiž přijel byť jen na mne usmát, účtoval by si kilo! Jak říkám, je to prostě k posrání.
6. ledna 2004
Chlív out
napísanísané:: 14.1.2004
prečítalo:: 2019 ludí