POSRANÝ DEN KVŮLI JEDNÉ OBYČEJNÉ

autor:: Chlív

rubrika:: rozpravky

Nejraději bych ji snědl mozek, jak byla blbá. Byla by to jednohubka, kterou bych nabodl na vidličku. Možná by to bylo ale tak malinké, že by klidně postačilo párátko. A nebo, že by to byla fazole? Malá, prťavá, dočista zdeformovaná a pokroucená, která by ji při kýchnutí vypadla uchem a nebo při smrkání vylezla ven nosní dírkou společně s mazlavým hlenem?

Neměla žádné bradavky, ani piču. Zato měla tři penisy. Z toho dva na hlavě, trčící ji z jejího volete. Nebyla to třetí brada, byl to třetí poloostrov zakomplexované lidské něhy. A já ji na to skočil! Že prý mě miluje. Ale chtěla mne jenom citově znásilnit a nechat si zaplatit pivo.

Panebože, ona pila skoro stejně jako já. Řekla mi:

,,Peťo, chytni se za koule a trhni.“

Jmenovala se Vilma a měla sebou i bratra. Její bratr je nevábná opice s velice nízkou mozkovou kapacitou, má také jméno, ale neslyší na něj, začal si totiž říkat Borec. Též tam seděla spousta jiných lidí, ale ty jsem neznal. Zastrčil jsem se do koutku opuštěného rohu stolu a meditoval. Za ten den jsem propil už dvě stě padesát korun, a tak jsem začal přemítat o své slabomyslnosti. Ano, musel jsem být dozajista slabomyslný, protože jsem kvůli ni protelefonoval 16náct korun. Mrzl jsem na zastávce a čekal na autobus s ostatními lidmi. Ale autobus měl už asi víc jak půlhodinové zpoždění. Zazubil jsem se svým nažloutle zkaženým chrupem na jednu pohlednou čtyřicátnici, vyfoukl ji do tváře oblaka cigaretového dýmu a zeptal se ji:

,,Prosím vás, drahá slečno, jede to přes Polanku?“

,,Ale jistě, mládenče,“ odpověděla mi mile a hodila kosu, která se
rozstříkla po nástupišti. Bylo to celkem řídké svinstvo a bylo vidět, že k obědu měla vajíčka. Zapálil jsem si teda další cigáro a i nadále vyčkával autobus, který stále nejel. Když tu přišla ta zpropadená sms:

PETO, ASI JSME SE SPATNE DOMLUVILI

Ale ne, my jsme se domluvili až moc dobře. 14:00 v Irské, a kolik bylo teď?! 4 hodiny odpoledne. A to jsem přijel na Vsetín dřív, asi o takové tři hodiny, protože jsem se s ní nechtěl setkat střízlivý. Měl jsem ale celkem štěstí, napřed tam se mnou seděl Olin, s kterým jsem řešil jak ho nedávno otec nedopatřením pořezal motorovkou, a pak tam přišla i Lada a zeptala se mne, jestli bych ji nemohl dostat z blázince. Lada je ještě větší stvůra než Vilma. Měla ve tváři kráter plný zaschlé krve a hnisu. Taky měla dvě berle, zapalovač a cigaretu. Dala si však jenom kofolu a poslal si ode mě dvě sms. Olin znechucením odešel a já čekal na Vilmu. Když tu mi zavolal Milan:

,,Petře, kde jsi, doma?“

,,Ne, v Irské.“

,,Já tam taky du.“

A skutečně, už tu byl. Vytáhl mé staré sprosté básně, které byly dokonce veršované a jež budou mít jednou velkou cenu, a dvě piva jsme si povídali o tau, ontologii tripech a houbičkách. Skončili jsme u Junga a pak jsme se rozloučili. Milan je totiž génius a spěchal počítat tabulky, aby z něho byl už brzy ing. a mohl tak konečně začít studovat doktora. Ale Vilma stále nikde. Vilma měla přijít už před dobrou hodinou. Byl jsem však celkem tomu rád, že nepřišla, a tak jsem zaplatil a vyrazil do Besedy, kde jsem měl patnáct minut na dvě piva, než mi pojede autobus. To poslední bylo mé už asi dvanácté a musel jsem ho exovat, protože čepoval fakt pomalu. Pročež jsem se rozběhl na ten autobus. Měl ale tak velké zpoždění, že už mě fakt nebavilo čekat, a tak jsem zavolal Vilmě a zeptal se ji, kde je.

,,V Irské.“

Tam jsem už dneska byl.

,,Za pět minut jsem tam.“

Rozhodl jsem se, že pojedu později a mohl bych s ní tedy na chvíli pokecat. Byl jich plný stůl. Jeden čurák vedle druhé. Pozdravil jsem ji a šel se dorazit k malému stolu pro dva, kde jsem seděl nějakou dobu jen já a blbá nálada. Pak si ke mně přisedl Véna, s kterým jsem jel posléze domů, a zeptal se mě:

,,Peťo, co se straníš kolektivu?“

,,Nemám náladu. Pro Hagise jsem pičus, pro Jituli kus hadru namočeného ve sračkách a pro Vilmu s tou její opicí jenom ubohá atrakce pro zkrácení dlouhé chvíle.“

Chápavě zakýval hlavou a začali jsme se bavit o různých banalitách. Vyznal jsem mu lásku a poté jsem vzpomínal na Roberta, svého miláčka z dob dřívějších. A zase jsem zaplatil a Véna mi pomohl na nohy a nastoupit do autobusu. Po asi patnácti kilometrech jsme si stiskli ruce a popřáli si hezký nový rok, každý jeho všední den. A pak jsem zůstal zase sám, nasraně nešťastný. Přišel jsem domů a zalomil to.

30. prosince 2003

Chlív out

napísanísané:: 30.12.2003

prečítalo:: 1522 ludí